New girl, love and surprise,..

Nástup do Bradavic

Tak jsem zde.Bradavice.Moje spása, a nebo můj další propadák. Přijela jsem z Krásnohůlek dostudovat čtvrtý ročník. Ani se nedivím, že už mě tam nechtěli. Když si znepřátelíte královnu školy, tak to pak není zrovna růžové. Fleur Delacour mě nesnášela už od začátku. Byla jsem nudná a obyčejná, tyhle lidi jsou pro ni odpad. Pokud hold neprobírate odstíny laků na nehty a jestli se tyhle boty hodí k téhle sukni, jdete z kola ven. Její ovocný šampon byl cítit v každé chodbě ve které kdy byla. Házela svými blonďatými vlasy oslnivolala všechny kluky v okolí. Nikdy jsem nepochopila proč je tak oblíbená.

Hlavou se mi míhaly stovky myšlenek, jen abych zahnala nervozitu. Stála jsem před velkou dubovou bránou se sochami kanců po stranách. Má pro mě dojít jistý učitel. Brumbál mi určitě říkal i jeho jméno, ale nemohla jsem si vzpomenout. Tmavá postava v černém plášti vystoupila ze stínu hradu a pomalu vycházela na světlo. Černé vlasy, hákovitý nos, nepříjemný výraz, no to bude teprve zábava. „Slečna Elison Moorová?" „Ano." zašeptala jsem tichým roztřeseným hlasem. Brána se otevřela a já vstoupila na cestu vedoucí dovnitř hradu. „Pojďte prosím za mnou, až budou rozřazeny první ročníky, profesor Brumbál vás ohlásí a klobouk vás zařadí do jedné z kolejí." Nevěděla jsem jestli má o mě profesor dobré nebo špatné mínění. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic. „Prosím Vás jaké máte koleje? Nestihla jsem si to za tu krátkou dobu zjistit." snažila jsem se znít mile a vstřícně. Sestra mě vždy učila, že ať mluvím s kýmkoli musím být vždy zdvořilá. „Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel." to pohrdání o Nebelvíru a vstřícnost u Zmijozelu bylo více než očividné. Jde vidět která kolej je jeho oblíbená. „Mimochodem jsem profesor Snape, kdybyste náhodou zapomněla." ten mi snad čte myšlenky.

Snape mě nechal za nějakými malinkatými dveřmi  a až se otevřou má vyjít, šla na mě nervozita. Oblečená jsem byla ve školním hábitu co nosí žáci v Bradavicích. Připadala jsem si jako idiot, za chvíli tam vyjdu bude na mě koukat takovejch 300 lídí a já budu něco jako veřejná atrakce na kterou se všichni těší. No to snad ne, proč já sem vůbec chodila?

Dveře se otevřely a já vešla, mám na sobě hrozně ráda, že když mám strach tak to dokážu naprosto dokonale skrýt. Všichni na mě zírali a jejich pohledy se mi propalovali až na kůži, každý pohled jsem cítila, připadala jsem si jako nahá.

,,Chtěl bych u nás přivítat naši novou studentku, přijela k nám až z daleké školy Krásnohůlek. Letos k nám nastoupí do 4.ročníku a dostuduje jako u své bývalé školy. Slečna Elisen Moorová." Brumbál mluvil klidně a vyrovnaně, tak jsem si ale já vůbec nepřipadala, profesor mi pokynul k dřevěné stoličce kousek ode mě, s menší neochotou jsem se posadila. ,,Jelikož slečna Moorová není zařazena v žádné koleji, budeme ji muset zařadit, původně bylo naplánované dát jí na hlavu náš moudrý klobouk a ať on ji do některé z kolejí vybere. Bohužel už u tak pozdějšího věku to není možné takže ji vykouzlím nad hlavou velice složité zaklínadlo a ono vyjeví kam slečna Moorová půjde." cože?? Tohle jsem netušila, bude ze mě dvojnásobná atrakce! Ne! Ale to už Brumbál nade mnou prováděl nějaká složitá gesta a z jeho hůlky zářilo modré světlo. Vzhledla jsem nad sebe, za chvíli se mi zjeví kam budu chodit, neměla bych být tak nervozní, ale jsem. Oblak magického prachu se zbarvil do červena, poté do žluta, modra, zelena a nakonec naskočil zpátky na červenou.

Stůl s nebelvírskými zajásal, oddychla jsem si a rychle odkráčela k jejich stolu. Udělali mi místo mezi dívkou z hnědými kudrnatými vlasy a klukem z černými vlasy a brýlemi.

Rozhlížela jsem se, už od pohledu mi tu byla aspoň většina sympatická. Naproti mě seděli dva zrzci, dvojčata ty jsem si hned oblíbila, dělala samé vtípky a parkrát mě i rozesmály. ,,Proč si přijela dostudovat sem? Mimochodem já jsem Fred a tohle je George." usmála jsem se, snažily se být milý, ale já tuhle otázku nerada odpovídám. ,,Asi mě tam nechtěly. " pronesla jsem to vážně a oni se hned začaly smát. Takhle jsem se bavili ještě dlouho, u toho jsme jedli, pili a smáli se jako největší dementi světa. Ale ten kluk vedle mě, nenápadně mě okukoval, tohle poznám. Vždycky se snažil aby byl nenápadnej, ale moc se mu to nedařilo. Měl černé vlasy jako uhel, kulaté brýle a nakonec, panebože ani jsem si toho nevšimla, má na čele jizvu ve tvaru blesku. Sice mě to zarazilo, ale nedala jsem na sobě nic znát a dál si povídala s dvojčaty.

Teď už jsem si připadala zvláštně, koukala na mě půlka kluků z nebelvíru, copak mám něco na obličeji nebo ještě nikoho jako já neviděli? Je pravda, že lidé říkali že jsem hezká. Mám dlouhé vlasy nabarvené na fialovo-modro. Já vím je to dost nezvyklé mít takhle nabarvenou hlavu, ale mě se to moc líbí. Oči mám ledově modré, lidé mi vždycky říkají že mi nemůžou lhát do tak upřímných očí. Nechápu....

Koukali na mě ale i od zmijozelského stolu, jeden blonďatý kluk se svou partou. Bože já chci pryč....