Bez naděje?

1

Sedím na posteli a doufám,že se vše změní.Že někdo příjde a pomůže mi.A že se budu moct vypovídat ze všech těch problémů.

Čekám až někdo příjde,obejme mě a řekne: Jsem tu s tebou a pro tebe.

Život se mi hroutí,stejně tak jako domino mého malého bratra.Koukám na něho jak brečí,kouká na mě a čeká,že zasáhnu.Že mu pomůžu a že najdu způsob jak dát vše do pořádku.

Taky čekám.Čekám až to všechno skončí.Nejradši bych tu nebyla.Nejradši bych skočila nebo snědla nějaké prášky,ale nemůžu...

Nemůžu,protože nechci ublížit své rodině.Zhroutili by se a každý den by si kladli otázku proč to udělala?Nechci jim zlomit srdce,nechci aby dopadli stejně jako já.Svoji rodinu miluji,ale někdy to opravdu nezvládám.

Ty jsi se na mě vykašlal.Odešel jsi za ní.Já tě tak nenávidím a zároveň miluju.

Kéž bych tě nikdy nepoznala.Bylo by mi líp.

Ty chvíle s tebou? Úžasný.

Ale jak si asi přemýšlel ty o mě? Jako o nějaké holce s kterou se každý den bavíš?

Teď tu sedím v depresích a myslím na to jak si sní.Jak se spolu smějete.

Zničil jsi mě.Proč jsi mě teda namotával?Chci umřít....

Ve škole mě nemá nikdo rád. Už mi dokonce pár lidí řeklo,že by bylo super kdybych umřela.Ale nikdy jsem se nenechala rozhodit.Vždy jsem byla ta šťastná růžová Barbie.Ale uvnitř? Nejde to popsat ani slovy.Jsem zničená,příjdu si už jak někdo kdo přežívá. 

Už se ani moc nesměju. 

Příjde za mnou můj malý bráška a povídá: Prosím pusť mi na notebooku pohádku. Já nahodím svůj falešný úsměv a pouštím mu jeho oblíbenou pohádku.

Ach žít tak v pohádce....Takové ty kecy jako žili spolu šťastně až do smrti....Realita je taak moc odlišná...