O DVA TÝDNY POZDĚJI...
Už mi dali normální pokoj.Dokonce můžu chodit na procházky..
Ale je tu něco co doktorka neví..Mám tu možnost si i kreslit..ano kreslím.ale aniž bych to věděla..Jsem tak půl hodiny mimo pak se proberu a přede mnou leží papír pokreslený abstrakcí.Apsolutně to nechápu.
Příjdou ošetřovatelky...Oběěd pojď jde se na oběd.Dneska je speciální den kdy u obědu hrají písničky pro pohlazení na duši kterou tu mnoho lidí podle mě nemá.
Jím..Když v tom..T apísniččka..Přestanu jíst,položím příbor..Do očí mi vrhknou slzy. Dýchám nahlas..Nepomáhá to..brečím..brečím ještě víc..Složím se na sem jsem na zemi..Proč proč?Povídám.. Přiběhnou ošetřovatelky co co se stalo? Nechte mě být!!Uteču do kuchyně tam vezmu nůž a...úleva..Stůj!Nee!! Když mě dožene jeden ošetřovatel..zase jehla a tma..
Proberu se v kazajce..Ta písnička..připomněla mi ho..Tu jsem poslouchala když...No to je jedno. Achjo on mi tak chybí proč? Proč se to muselo stát? Říkal že mu na mě záleží....
Příjdou ošetřovatelé dva chlapi...Jdeme do síťového lůžka..Co prosím? Popadnou mě a já skončím v posteli bez úniku. Nikdy by mě nenapadlo že zrovna já skončím v psychiatrické léčebně..
ČTEŠ
Bez naděje?
RandomKatie neví jak dál. Je zoufalá,potřebuje pomoc,ale nikdo neslyší její tiché volání o pomoc. Stal se zní někdo kdo jen každý den přežívá a trpí. Zvládne tyhle deprese?
