Bez naděje?

2

Dnešní ráno nezačalo zrovna nejlíp.Když mě vzbudil opravdu nesnesitelný zvuk budíku,můj mobil cinkl.Po dlouhé době mi někdo napsal. Ikdyž v té zprávě nebylo nic co by mě potěšilo.

Byla to kamarádka Lili,no kamarádka....Lili byla jediná osoba kterou jsem kromě rodiny měla.Ostatní jsou ták falešní. Bohužel ta faleš pohltila i Lili.. Čtu zprávu a hrnou se mi slzy do očí. ,,Ahoj..No hele promiň zjistila jsem že jsi uplně jiný člověk.Už nechci být tvoje nejlepší kamarádka sbohem".

Zase ta otázka...Proč?Proč já?A proč to udělala?Co jí kdo nakecal?

Asi před dvouma rokama by mě nikdy nenapadlo,že budu někdy tak moc na dně....Je to jako spadnout do vody se závažím.

Vím,říká se:Jednou jsi dole a jednou nahoře,ale já mám pocit,že já jsem jednou dole a nebo ještě níž..

Po cestě do školy myslím na něho....On...Ten hajzl!Kéž bych ho nikdy nepoznala....Už se bojím mluvit s jakýmkoli klukem...Bojím se,že se zase zamiluju a spálím se...

Já tě pořád miluju,ale líp by mi bylo kdyby jsem, tě nepoznala.Ten den... 6.6. 2016 jak magické číslo...tolik smutku přineslo.

Ve škole se nic zajímavého nedělo.Všichni se každý den ptají co semnou je.Vždycky jsem byla ta veselá a hyperaktivní,vždy jsem skrývala svůj smutek za úsměvem.Dělala jsem kraviny,užívala si života...Ale..Ale pak jsem poznala tebe...Tak skvěle jsme si rozuměli.Mohli jsme si povídat o čemkoli a ty naše záchvaty smíchu..Úžasné časy..Ale po dvouch měsících jsem zjistila že k tobě něco cítím..

Nic jsem ti samozdřejmně neřekla...Čtvrtý měsíc co jsme se znali jsem zjistila tolik věcí..Že ty krásný věci co jsi mi říkal,jsi zkoušel před tím už na jiných holkách, dokonce jsi mi tvrdil,že jsi nikdy neměl ani jednu holku...lež..To mě dokáže od člověka na kterém mi záleží ponořit až na samé dno...

Když jsem přišla ze školy spadla jsem volným pádem na svoji postel.Když v tom se o něco říznu..Au!Nikdo není doma,takže nechápu jak se ke mě do postele dostal nůž..Každopádně jakmile jsem se řízla,pocítila jsem úlevu....Jako by moje problémy dostali řešení.Ne!Řekla jsem si ne!I když to byl opravdu úžasný pocit...nejsem psycho..né prostě nejsem!Vím to...doufám...

Sáhnu po své oblíbené knížce kterou čtu pořád dokola a dokola.Ten příběh plný naděje mě vždycky tak odreaguje..

U sedmdesáté stránky slyším otevíraní dvěří a cinkání klíčů...Máma je tu..i s bráškou...Nahodím spokojený výraz a pokusím se o příjemné ahoj...Koukej co jsem ti přinesla...Jé máma mi přinesla bubble..ano i takovou maličkostí si zkouším zlepšovat náladu.Díky moc mami! Pohodka!

Dnešní den nebyl ničím zvláštní,vlastně jako každý jiný den za poslední dva měsíce...

K večeru jsem si pustila Deadpoola,super film.Po filmu jsem si řekla,že už půjdu spát..

Ten divný pocit...Pořád jsem myslela na tu úlevu,na ten povznášející pocit...Musím to udělat!

Nejdřív si sednu,položím nohy na zem...vstanu.Zamotá se mi hlava..Ano je to depkou. Spousta holek dělá jak mají depresivní život,barví si vlasy na černo a snaží se nesnášet celý svět. Podle mě tyhle holky ani depku nezažily. Pomyslím si a jdu ke koupelně.Všichni už spí,takže musím našlapovat jako myška. Otevřu skříň a hledám ji,ano ji..Žiletka...Když ji uvidím rozzáří se mi oči. Vezmu tu lesklou věc a říznu se do předloktí. Aww ta bolest..osvobození..