Tom Raddle, z chlapce pánem světa

Úvod

„Na co si to tady jako hraješ?" vřísklo nějaké dítě.

Hlásek, co mu zapištěním odpověděl byl tak vysoký, že nejspíš všechny sklenky v tomhle plesnivém  baráku popraskaly. Začali se ozývat další děcka, které se pravděpodobně rozdělili na dvě strany a teď po sobě ječely. Všechen povyk vycházel z chodby a probudil chlapce, který ležel v posteli ve svém pokoji nedaleko od toho hluku.

„Jsou moc blízko," pomyslel si ten chlapec. „Všichni ti tupci kolem mě, jsou moc blízko." Proč tady ještě vůbec trčí? Mohl by vypadnout a už tenhle zpropadený dům nikdy nezahlédnout ani koutkem oka... Nikdy se nevrátit a stát se konečně někým. Ano, to by bylo skvělé.

Jeho bdění utla realita.

„Už jsi to zkoušel," ozval se hlas v jeho hlavě.

„Mockrát."

„Přece víš jak by to zase dopadlo..."

Věděl. Až moc dobře. Buď se vrátí sám, dřív než si kdokoliv vůbec všimne, že zmizel, nebo ho chytí. V okruhu dvou kilometrů ho znali snad všichni. Sotva se dostal na roh ulice, vlekli ho zpátky. Divný Raddle mu říkali. Potrhlý Tom. Chlapec posedlý démonem. Jemu ty přezdívky připadaly směšné. Byl zvláštní to ano, ale nebyl potrhlý ani blázen.

Bylo mu teprve jedenáct a už dokázal pochopit svět dospělých. Nikdy si nehrál s hračkami ani s jinými dětmi, nechodil se koupat k řece, nikdy neplakal. Vlastně taky nikdy nebyl dítětem. Jelikož byl vždy ta „černá ovce" která se narodila v sirotčinci, vychovatelky si ho braly s sebou na jejich schůzky s ostatními ženami nebo občas dokonce i do hospody, kde poslouchal radosti a strasti chudých i bohatých obyvatel Londýna. Tehdy pochopil jak dospělí myslí, co řeší a o co se zajímají. Pravda a čest to rozhodně nebyla, jak se psalo v knížkách. Byly to pomluvy a nadávky co jim vycházelo z úst. Ani se nekrotili, když tam s nimi seděl malý pětiletý chlapec. Nejspíš si mysleli, že jim nerozumí, ale to se pletli. Rozuměl každému slovu a když ne, tak se později ptal starších dětí. Někdy mu to nechtěli povědět, že je prý moc malý. Ale on byl na svůj věk chytřejší a vyspělejší než kdokoliv, koho kdy ve svém životě potkali. To bylo v době, kdy ještě moc nemluvil a na lidi působil spíše roztomile, než strašidelně. Rychle se to změnilo, problesklo mu hlavou. Od té doby co se začal vyjadřovat a začal říkat „ty divné věci" nebo „se projevoval nezvyklým chováním," tak od té chvíle se ho všichni stranily.

„Taky mají dobrý důvod," usmál se hořce. „Hloupí lidé," pomyslel si, „nejsem divný, jsem jen vyjimečný a jednou, vám to všem dokážu."

Z myšlenek ho vytrhl dunivý zvuk zvonce, který tady ohlašoval čas na snídani. S menší námahou vstal, zvedl z podlahy špinavé triko s dírou na lopatkách a oblékl si ho. Pak navlékl jeho jediné kalhoty, už ani neví jak dlouho je nosí, nazul černé ošoupané boty a věci na spaní přehodil přes dveře skříně. Poté si opláchl obličej v lavoru. Popošel k oknu. Jeho rám byl oprýskaný a bílá barva se sloupávala. V okenní tabulce se leskl jeho odraz. Zpátky na něj shlížel vysoký a velice štíhlý chlapec. Na hlavě mu vlasy trčely do všech stran. Hned si je rukou poníženě shrábl do strany. Měl velmi pohlednou tvář;  úzké rty, malý nos, ale nejvíce se mu líbily oči. Byly šedé. Přímo z nich čišel chlad a pohrdání. Další důvod, proč se mu ostatní děti vyhýbaly. Jemu to nevadilo, byl s tím dokonce spokojen. Přišlo mu úžasné co člověk může budit v ostatních pouze vzhledem, dokonce jen očima. Další hořký úsměv. Zbytek těla už v okně vidět nešel, sklonil tedy hlavu. Spatřil své drobné ruce s dlouhými prsty potažené skoro bílou kůží. Když býval menší a neuměl se bránit, stával se jeho vzhled často terčem posměchu. Když býval menší...

Obrátil svou pozornost zpět na okno. Za sklem ho čekal známý pohled na malé náměstí s šedými domy, přes které, jako mravenci, kráčeli do práce různí lidé.

„Jsou všichni naprosto stejní," mračil se, „žijí si své stejné životy a nakonec všichni umřou. Nakonec na ně všichni zapomenou."

Otočil se k odchodu na snídani a čekala ho velice krátká cesta přes jeho pokoj. Prošel kolem skříně a neustlané postele, odemkl dveře. Poté, co je otevřel,  zjistil, že chodbu ke schodišti blokuje spousta dětí. Malé a velké, zrzavé a blond, zdravé a nemocné, šťastné a smutné.

Nenáviděl je všechny.