Říkají mi Oheň

♣Nákupní seznam♣

Tato kapitolka bude plná scén, které nedoporučuji lidem nad 5 let. Obsahuje totiž denní dávku zábavy. Vy moji Pedofíci :) - ale teď vážně :D Tato kapitola bude uvolněnější, takže nečekejte drama :D 

Dobře to mi trošku ujelo - to slovo Pedofík vzniklo z překlepu, měl to být Podofík. Přišlo mi to vtipné, tak jsem to nechala :) :*

Jsme zmateni. Teda aspoň my... Tady sebevědomá žena z FBI si to vyloženě užívá. „Heh. Blázníte?" zkouší své štěstí Zack, ale jeho zlomený a přidušený hlas nezní nějak přesvědčivě. „Blázínku," mávne rukou zrzka, které není víc, jak třicet. „Už v minulosti vás viděli lidé ovládat živly. A včera tady malou Ohnivku spatřila má dcera. Ta nelže." Tristan se nervózně zasměje. S Ellnorou se přidáme.

„Děcka bylo kolem stovky svědků. Pokud nic neovládáte, tak se nemáte čeho bát," špitne vyděšená nevlastní matka, jež stojí za zásahovkou FBI... Počkat to je i NASA? Tristan zavrtí hlavou. Už pochopil, že nemá lhát, ale zároveň je jedna cesta ven. Okno. „Tři," zašeptá vládce vzduchu. Maree se nás stále snaží ukonejšit, takže v jejím hlase zaniklo i Tristanův odpočet. Když řekne jedna, jako na povel vytvořím ohnivou stěnu. Zack vysklí sklo a postupně po jednom vyskáčeme ven. Daniel letí za námi. Jak já toho kocoura zbožňuji.

„Jednotky venku se o ně postarají žádný strach." zaslechnu hlas té ženy, jenže to už se vrhám ven přímo do náruče ozbrojeného muže. Vykřiknu, jinak nezareaguji. Chytne mě svými pažemi, nezbývá mi nic jiného, než vzplanout. Nechám plameny pokrýt mou kůži, sice mě to stálo oblečení a momentálně utíkám v šatech z plamenů pryč ze zahrady, ale aspoň mě nechytili, jak třeba vzpírajícího se Tristana, brečící Ellnoru, jež používá své slzy, jako provizorní zbraň a Zacka, který nepotřebuje zemi na to, aby se s nimi rval.

Sotva vyběhnu ven ze zahrady, už mě drží tři další v nehořlavých oblecích. Pevně svírají mé předloktí, pas a lýtka. „Nemám oblečení. Pitomci." poté následuje klení nehorázného způsobu. Plameny mě naštěstí stále pohlcují. Bohužel - slábnu. „Dejte mi něco na sebe!" nějaká dobrá duše od zásahové služby mi hodí nehořlavý oblek na zip. Je šedý a z materiálu, jenž znám. „Kuju." špitnu. Páni odvrátí na dvorku zrak, abych měla "soukromí" na převlékání. Tím "soukromím" myslí davy lidí přihlížejících na tuto akci. Od nás je dělí pět metrů. Nechybí jejich mobily, tablety, fotoaparáty velikosti obřího boxu na klobouky...

Nepostrádám ani světoznámou BBC. „Chci se převléct, můžete toho nechat?" okřiknu dav. Ti fascinovaní, že umím mluvit, začnou i natáčet. Nevzpírám se, stejně by mě chytili. Nemohu se, ohlédnou za sebe na ostatní živly, každopádně Tristan to nevzdá. Seřve mě, až mu povím o tom děvčeti, na které jsme se dívali se Zackem chvíli po otcově odchodu. Počkat. Cesta ven je. Když zemřeme v pozemském těle, sesypeme se na prach a ten odfoukne vítr do nebe. Nebo aspoň tuto pohádku jsme slyšeli, jako malí. Vyprávěli nám ji rodiče.

Avšak pokud se zabije jeden z nás, do pár dnů se musíme zabít taky nebo zemřeme, a to napořád. To jim neudělám. A tak se nedobrovolně převlíknu do tohoto úboru, nechám si nasadit pouta z nějakého podivného kovu či čeho, následně mě spoutají i nohy, na hlavu mi taky něco nasadí o rukou nemluvě.

Pusu i oči mám přelepené. Zazubila jsem se, když jsem kousla jednoho z nich. „Tak pojď, Ohnivko." vykopla bych na muži po pravici, opravdu mě to lákalo, ale pouta říkala něco jiného. „Je to ona říkal jsem vám, že moje holka ovládá vodu. Několikrát, až když jsem to oznámil FBI, jste mi konečně uvěřili." PARKER. Ten v tom jede taky. Přes pásku zamumlám: „Ty podvodníku jeden." Noo... Vznikne z toho: „Ty pedofíku denen!"

Pak už mě vedou zřejmě do náklaďáku. Neslyším nářky ostatních živlů. Kam je vezou?! Zaúpím, protože jsem v poutech spoutaná a znovu mě poutají. Zase jsem chtěla říct větu: „Už pouta mám vy tupci." podívají se na mě, neboť jsem řekla: „Nůž houba mám vy kupci." nebo něco v tom smyslu.

„Má nůž!" zakřičí jeden. Kdyby tu byl můj milý Šutr, tak by řekl FACEPALM. Tohle slovo totiž vystihuje to, jak se cítím. Nejradši bych si z jejich tuposti omlátila hlavu o nejbližší zeď. Nepůjde to. Proč?! Protože tu trčím neznámo, kde a jsem, jak zločinec!!

Prohledají mě, při čemž je nazvu vším sprostým. Jenže přes tu pásku se mé nadávky mění v nákupní seznam... Ach.

No nic. Vzdala jsem to a cítím ve mně oheň - zhasíná. Já s ním.