Říkají mi Oheň

♣Vítr♣

S výkřikem se překulím na zem. Tvrdá bolest projede celým mým tělem od hlavy, až k patě. Otřesu se. „Pokud mi tedy dovolíte. Náš zápas může začít!" Hlas davu se ozve v plné síle. Moderátor pokračuje: „Pokud se ptáte, proč tohle děláme... Odpověď je jasná," svoji vlastní verzi si domyslím v hlavě zavřená v této klícce. Jako tenkrát při první souboji s Tristanem.

Sjedu se pohledem. Víc by mě zajímalo, kdo mě převlíkl, umyl, ošetřil a hodil na tuhle nepohodlnou provizorní postel, než důvod utkání čtyř živlů. „Protože vám chceme ukázat, že v tomhle je budoucnost," opatrně se postavím na své chabé nohy. Zack! Tristan! Ellnora! Jsou naživu. Vrhnu se k mříži, abych viděla ven.

Jenže to co vidím, mě překvapí. Tato aréna je asi tak desetkrát větší, obsahuje čtyři prostředí a je vybavená silovým polem. Opřu si čelo o jednu chladnou mříž. Dnes je mi nějak divně. Dnes je. Dnes. „A jelikož nám za chvilinečku začne zatmění našeho zdroje tepla, myslím, že bychom mohli začít v souboji. Připravte si popcorny, vy u televize."

Pokusím se své ruce třít o sebe, ale žádné teplo z nich nevychází. Mrtvolně mi pobledla kůže. Mříž sebou cukne. „Poněvadž začínáme s naším utkáním!" Železo se zvedne do vzduchu, čímž se mi uvolní cesta do arény. Nezkouším protestovat - prostě ten krok udělám. Poté další se zasípáním. Z ostatních světových stran vyjdou i příslušné živly. Já si držím svůj ohnivý jih. Naproti mě je země. Západně stojí Ellnora se stejně zachmuřeným pohledem, jako Tristan na východu.

Když se pokusím o pohnutí se vpřed. Spadnu. „Mary!" Nedošlo mi, že Zack žije! I ostatní. Vzpomenu si, jak jsem ho táhla do skladu s prostřelenou nohou, jež je momentálně v hrozném stavu. Zvednu hlavu, což okamžitě spustí přívalovou vlnu slz. „Zacku," zašeptám si spíše sama pro sebe. Trošku syknu. „Sakra! Nemůže bojovat!" Okřikne dav s obvázanou rukou Tristan. Snaží se ke mně dostat, ale aktivuje se silové pole, takže já jsem zůstala v lávovém prostředí.

„Možná se ptáte. Co to má znamenat a kde je tajné překvapení?" Zaduní moderátor. „Nuže..."

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Ze země se vysune naproti každému postava. Ellnořino vydechnutí mě donutí se na postavu podívat důkladně. Blond vlasy v přechodu do černa, tmavě modré oči, silný vzpřímený postoj, nehořlavý oblek s rudým proužkem okolo ramene.

Já.

I lidé se zdají překvapení, když má každý bojovník naproti sobě sebe samotného. Jsme skoro totožné. Rozdíl mezi námi je, že ona vypadá, jako já při prvním souboji s Tristanem, zatímco tu pravá Rosemary leží na břiše s rozpuštěnými vlasy, chabým obvázaným stehnem a bez energie.

„Zkoumali jsme naše bojovníčky, abychom jim vytvořili sebe samé. Plné energie. Toto je souboj všichni proti všem a pokud má vyhrát klon..." odmlčí se se svým hlubokým hlasem. „Staň se."

„Zahajte boj!"

Bariéry prasknou. Mé druhé já se na mě vrhne. S výkřikem se překulím na bok, stejně mě nabere dobře známou ohnivou pěstí. Vyletím, až nahoru. Vrchní ochranné pole do mě vypustí několik voltů. Z výšky stihnu zaznamenat ostatní. Tristan si s Tristanem vyměňují v lesní oblasti pěsti. Zack se marně pokouší vylézt na skálu, je na něm znát, že utrpěl vážná zranění, ale pokouší se to skrývat. Silný chlapec. Vodní živel ovládá malé jezírko v lesní části, takže láva s polem jsou volné. Já padám ke skalám.

Vykvíknu. Let zpomalím tím, že se nechám pohltit ohnivou koulí. Přistanu na dvou. Pak opět spadnu. Troska.

„Rosemary záda!" Než stihnu zareagovat na Ellnořino varování, z boku to do mě napálí prudký vítr. Tristan dva se vítězně zazubí, když dopadnu do oblasti pole. A tak udělám tu nejhorší věc, co můžu udělat. Pokusím se bojovat, i kdyby mě to mělo stát život. Noo... Zvedla jsem se.