V koutech mé mysli

Smrt

Ach temná smrti,

Jsi tak tajemná.

Bereš si dospělé i malé děti

a tvá touha po obětech je bezedná.

Bezedná tmavá touha,

zabít vše živé.

Člověka či zvíře, nad tím nerouhá

a hned po duši sáhnou hnáty křivé.

I mě bere všechny,

které miluji.

Staré i mladé.

Že nebudu brečet si pokaždé slibuji,

ale je to marné.

Potoky slz z mích očí stékají,

pokaždé, když někoho pohltí.

Pohltí ho, ani neví jak

a navždy zmizí v temnotě jak mezi mraky pták.

Potoky slz,

tečou po mé tváři

a můj obličej

se ještě dlouho nerozzáří.

Utápím se v žalu,

ale nikdy se neutopím,

protože jeho smrt je kapka sladké vody v moři-

vždy se ztratí, ale proč?

To nikdy nepochopím.

Nikdy nezapomenu na světlé chvíle,

veselé vtipné k pobavení,

ale každá vzpomínka taková není.

Jsou zde i smutné chvilky,

které bolí jak v kůži zabodnuté zuby pilky.

Všichni mi říkají:

„To bude v pořádku." s úsměvem na tváři,

ale já čtu před sebou na řádku:

„Je mrtev." a můj obličej rozhodně nezáří.

„Není mrtvý." opakuji

a přeji si, aby to byl jen sen.

Takového smutku většinou nedosahuji,

ale dnes, dnes mám strach vyjít i ven.

Vím, že je mrtvý,

ale nevěř všemu co vidíš, slýchávám často

a tak nevěřím.

Ovšem nikomu se s tím nikdy nesvěřím.

Je to smutné,

ale je to tak.

Je smířit se s tím tak nutné?

Proč neumřel až po mně, až pak?

Už vím, že je mrtvý.

Bohužel je to tak.

Ale dál žije nejen v mém srdci

a tak mu přeji, ať je volný jak ten pták.

***

Jedna z mých nejdelších. By the way- umřel nám kocourek :(

-J.