V koutech mé mysli

Zkrvavená

Marně se snažím zastavit krvácení,

jež způsobila mi tvá ostrá slova.

Možná.....Možná, kdybych to zkusila znova,

nenašel bys tato slova

ve své slovní zásobě.

Co myslela jsem si o tobě?

Že bys mne snad mohl mít rád.

Pak mne čekal ostrý pád,

protože jsi mne neměl rád.

Pak jsi ke mně přišel dolů,

do toho opuštěného dolu

a pro jistotu jsi vyňal mé srdce,

stále ještě tlouce

a živé jsi jej zahodil.

Teď tu ležím uprostřed dolu.

zmíátám se v bolestech a křečích,

sahaje po neviditelných mečích,

jež stáhnou tě s sebou dolů,

do stejného dolu, abys věděl, jak mi je.

Už oba jsme od své krve

. Zkrvavený padáš k zemi.

Potichu křičíš mé jméno. Křičíš: "Pomoz mi Emi!"

a potom umíráš.

Pro mne jsi mrtev a já,

žiji dál. Na zemi nalézám své srdce,

stále živé, tam, kam jsi ho dal

a vracím ho na jeho místo.

Dříve bych ho dala tobě.

Ale teď je opět mé.

Ty jen sleduješ ve své zlobě,

moje záda ve dveřích.

Teď vím, že druhý pokus by nic nezměnil.

Znovu bys jako teď vypěnil,

a já bych opět trpěla,

pohledem na naše zkrvavená těla.

***

Mírně morbidní..

-J.