The truth in our eyes [Muke FF CZ]

2.

Kapitoly i příběh samotný budou krátké, ale i tak doufám, že si tahle „short story" najde nějaké čtenáře :)♥ Pokusím se psát častěji, tohle už je má jediná rozpracovaná veřejná věc, tak to snad půjde... Budu ráda za hvězdičky a komentáře O:)

MICHAEL 

Nebyl jsem šťastný. Můj život se skládal z momentů, kdy jsem byl nahoře a kdy dole. A nedokázal jsem se nacházet někde mezi tím, nedokázal jsem držet hlavu vzhůru, když jsem čas netrávil hudbou. Ta se stala oficiálně tím jediným, co mě drželo tak nějak v pohodě.

Bylo vtipné, jak jsem na internetu byl často nazýván někým šťastným, někým, díky komu mají lidi úsměv na tváři, protože jiskřičky v mých očích a ten úsměv, který se nacházel na mé tváři, jim dodával v jejich životu smysl. A já jsem byl samozřejmě rád, že to někdo cítí takhle, že je díky mně něco lepší, ale zároveň jsem chtěl vykřičet do světa to, jak zatraceně zle se cítím. Že jsem rád, že mám fanoušky, ale ať mě nepronásledují za každou cenu. Že miluju hudbu, a když se jí věnuju, jsem šťastný, ale pak si uvědomím, kolik lidí se na mé dívá a znejistím. Byla tu spousta protikladů v mém životě. Miloval jsem to, vědět, že má někdo rád to, co tvoříme, ale zároveň jsem byl nejistý sám sebou a ta pozornost mi na sebevědomí nepřidávala.

Nebyl jsem spokojený s tím, kým jsem, nikdy jsem nebyl. A odráželo se to na mém chování a na tom, kým jsem byl. Jenže člověk málokdy lidem ukazuje, jaký je doopravdy. A tak jsem to všechno skrýval celý dny, až večer mě přepadla nálada, kdy jsem si dovolil být slabý. Až když jsem byl zahalen tmou a obklopen spícími lidmi, kteří neměli šanci mě vidět.

A tak se začíná to, o čem jsem si myslel, že by se nemohlo stát. Mou noční slabostí, která přišla příliš brzo, a ne všichni v místnosti spali. Luke tu byl, vždycky tu byl, i když to neříkal. A tehdy, tu noc, jsem pochopil spoustu věcí.