The truth in our eyes [Muke FF CZ]

3.

Na mém profilu máte něco, co by vás mohlo zajímat, ale shrnutě: v létě ode mě nové věci nečekejte... A tohle, no, budu se to snažit dopsat co nejdříve, ale nic neslibuju, jen potřebuju od psaní pauzu :)

MICHAEL

Ležel jsem v posteli a snažil se nevzlykat, ne že bych k tomu měl přímo důvod, ale často se to stávalo, že mě v noci přepadla slabost a jediné, co jsem mohl dělat, bylo snažit se zůstat ticho, mezitím co se to z mého těla dostávalo pomocí slz.

„Mickey?" Ozvalo se z protější postele, což mě donutilo zmrznout na místě a předstírat, že spím. „Vím, že jsi vzhůru, vždy to vím. Pojď ven z pokoje, ať nerušíme ostatní," po těch slovech se zvednul dlouhán z postele a čekal, až udělám to samé, takže jsem to prostě udělal, neměl jsem na výběr. Zůstalo za námi jen tiché klapnutí dveří a odrážení kroků po chodbě hotelu, když kráčel na její druhou stranu, kde byly křesla, ve dne absolutně obsazená, teď však celé to místo zelo prázdnotou. Sedl jsem si vedle něj a díval se před sebe, trochu s pocitem trapnosti a nesmělosti. Slyšel mě brečet, teď by se mi mohl vysmát, protože jsem dospělej chlap, ale on takový nebyl. Z lidí si uměl udělat srandu, i sám ze sebe, ale ne ve chvílích slabosti.

„Co tě trápí?" Začal, asi nevěděl, jak jinak, tak prostě šel rovnou k věci.

„Spousta věcí," rozhodl jsem se být upřímný, přeci jen Luke je můj nejlepší přítel, a kdyby někdo měl tohle vědět, tak je to on, věřil jsem mu dokonce i víc, než Ashovi a Calovi.

„Máme celou noc," podotknul Luke s úsměvem a pohodlně se opřel, kdežto já udělal přesný opak, nahnul jsem se, hlavu si položil do rukou, které jsem měl opřené o kolena.

„Myslel jsem si, že tohle je to, co si přeju," řekl jsem pro začátek. „Ale asi jsem se spletl. Ta pozornost není nic pro mě, to, že nikdo neví, kdo doopravdy jsem a přesto se tak chovají. Sledují každý můj krok a analyzují všechno a to asi není pro mě. A já to zvládám, jen večer to vždy přijde... Jak dlouho už to vůbec víš?"

„Už nějakou dobu, ale ze začátku jsem si řekl, že je to jen chvilka, i já to tak občas mám. Ale už mě to znepokojovalo a teď jediné, co jsem si přál, bylo tě obejmout. Takže jsem tě donutil vyjít ven, abych to mohl udělat," přísahal bych, se nevinně zamrkal řasami, když se ke mně natahoval a já mu padnul do náruče, tentokrát naprosto bez studu a s pocitem vděčnosti. A když mě k tomu ještě párkrát poplácal po zádech, rozbrečel jsem se. Ne tiše, jako jsem se snažil, když jsem byl obklopen kluky z kapely, ale lapal jsem po dechu, jak jsem se snažil to ze sebe všechno dostat a on mě celou tu dobu držel, bez ohledu na to, jak to bylo divný. A když mě to přešlo a já se s omluvou, kterou jsem zamumlal, odtáhl, viděl jsem, že i on má mokré tváře a vlhké oči.

„Od teď každou noc, kdy ti bude na nic, mi to řekneš, je ti to jasný?" Zahlásil, asi nechtěl komentovat, co se teď stalo.

„Díky, Luku," plaše jsem se usmál a zvednul se, spolu jsme kráčeli do svých postelí a mě se povedlo usnout rychleji, než jsem myslel, že je možné.