The truth in our eyes [Muke FF CZ]

4.

Po více jak roce zdravím :) Pamatuje si mě někdo ještě? 
Přišla nálada psát. A žádný nápad. A zkontrolovala jsem si upozornění tady na wattpadu... a přináším vám novou kapitolu tohohle nesmyslu, tak třeba si to ještě někdo z vás přečte :) 

MICHAEL

Samozřejmě, že slib, který jsem Lukovi dal, že se mu budu svěřovat, když mě něco bude trápit, jsem nedodržel. Ani jednou jsem nevyhledal jeho pomoc a myšlenky jsem si nechával pro sebe, nechával jsem je mě dusit tak dlouho a intenzivně, že už jsem ani nevěděl, jaký je to žít bez nich.

Po tom, co jsem se vybrečel na Lukovo rameni, jak malé děcko, mi bylo lépe. Na chvíli. Jakoby ze mě všechno spadlo, ale každým dnem se to navalovalo znovu, postupně a já po několika dalších nocí se znovu uchýlil k tichým slzám, tentokrát jsem si dal pozor, aby začaly po mé tváři stékat až v pozdních nočních hodinách, kdyby to náhodou Luke zase vycítil.

Divil jsem se, jak někdo může být tak plný protikladů. Divil jsem se, jak já můžu být chodící protiklad.

Miloval jsem zpěv, ukazovat lidem naší práci, ale na druhou stranu jsem se každý večer bál vyjít na podium a pohlédnout do davu lidí, kteří sledovali každý můj krok. Bál jsem se věcí na internetu, toho, jak mě každý soudí. Bál jsem se svěřovat se svými pocity komukoliv, ale věděl jsem, že kdybych to udělal, jako tehdy tu noc, byl bych na chvíli zase absolutně volný a tak nějak plný života. Bylo toho mnohem víc, ke všemu, co jsem cítil, jsem dokázal najít absolutně protichůdnou emoci ve stejný okamžik.

Trápil jsem se, to bylo jasný. Mělo mě to naplňovat, žít svůj sen, vidět, že lidi mě mají rádi. Ale spíš mi to energii bralo. Bralo mi to chuť do života a kofein ve mně to rozhodně nenahrazoval tak, jak bylo potřeba.

Lidé si všímali. Psali, že nejsem ve své kůži, zmiňovali mě na sociálních sítích s otázkami, jestli se něco děje. Přáli si, abych to byl zase brzo já – ten mladý muž plný života a světla, vnášející ho do životů všech ostatních. Ale to jsem nedokázal, místo toho, abych se ubíral směrem, kterým si přáli, se mi pod očima stále zvětšovali černé kruhy z nevyspání, z únavy a z nechuti do života. Můj hlas, místo aby byl lepší, se lámal v momentech, které jsem jindy zvládal, můj úsměv už dlouho nebyl široký a moje noci, ty se stávaly probdělými, jedna za druhou, s pravidelným přísunem slz.