Malec - Jednodílovky

Aku cinta kamu

,,Alexandře?" opatrně jsem zaklepal na dveře do jediné místnosti našeho společného bytu, do které mi byl zakázán přístup. Upřímně, byla to výhra za cenu toho, že zbytek interiéru nechal můj rozkošný přenádherný přítel na mně. Momentálně se ale zavřel uvnitř a odmítá vylézt, nebo se mnou byť i jen promluvit.
V mžiku jsem ucítil její rty na svých. Velmi mocná a vážená Seelie, která mi pomáhala s překvapením pro Alexandra, se asi vyčerpáním pomátla.
Začal jsem jí odstrkovat a vyslal jsem jí do těla několik slabých elektrických šoků, ale nepomohlo to. Držela se u mě jako přilepená, musel jsem vynaložit opravdu dost velké množství síly, ale ani to s ní nepohlo. Začal jsem se kroutit. Byl jsem vytočený na nejvyšší obrátky. Sice mi prokázala službu a velmi mi pomohla, ale tohle v dohodě teda sakra nebylo! Tyhle rty může líbat jedině můj-
,,M-Magnusi...?"
,,Alexandře, prosím... Neočekávám odpuštění, chci ti jen vysvětlit, co jsi tam viděl..."
,,Já vím, co jsem viděl, Magnusi! Nemusíš mi nic vysvětlovat!"
,,Alexandře," už skoro zoufale jsem se sesunul na kolena, čelem opřený o ony masivní dveře, dělící mě od lásky mého života, ,,Prosím, promluvme si. Alespoň mě vyslechni. Pět minut, víc nechci. Pojď ven a-"
,,Teď ne, Magnusi. Nech mě- nech mě chvíli o samotě."
,,Jak si přeješ... Alexandře...."
S tím jsem odešel, a s děsivým zjištěním, že mi z koutku oka teče malá slaná kapka vody.
***
Tiše jsem zaklepal, už téměř nedoufajíc v odpověď. Celý den tam Alexandr zůstal zavřený a nereagoval ani když na dveře začal škrábat Předseda Mňau. Začínal jsem o něj mít docela strach, ale nedával jsem to nějak najevo. Tedy, snažil jsem se o to.
,,Alexandře, já... Nesu ti večeři."
Po nekonečné chvíli hrobového ticha jsem si povzdechl a řekl si, že tohle nebude vůbec jednoduché. Už-už jsem chtěl položit podnos s mým kulinářským výtvorem za dveře, ale ozvaly se měkké tlumené kroky.
Za dveřmi se zastavily.
,,...Alecu?"
,,Chápej mě, Magnusi. Camille, pak ten fialovooký čaroděj v klubu a teď Seelie? Každý tě miluje." z jeho hlasu jsem cítil únavu, smutek a jistou hořkost. ...Nedivím se mu, a mrzí mě to. Celý můj předchozí život byl jen prázdná skořápka bytí, ale teď... S Alexandrem...
,,Já ale miluji jenom tebe, Alexandře."
Klika dveří se mírně zachvěla.
,,Nedokážu bez tebe být. Chci s tebou zůstat až do konce svých dní. Já-"
Dveře se prudce rozletěly dokořán a já tak byl v jednu chvíli nucen uskočit i s podnosem s horkou polévkou, a čelit unavenému Alexandrovi s opuchlýma očima a vlasy rozcuchanými mnohem víc než obvykle. Začal na mě křičet. To nikdy předtím neudělal.
,,Sám dobře víš, jak na tom jsme! Jsi čaroděj, já člověk! Jsi nesmrtelný a navíc jsi Magnus Bane, můžeš mít kohokoliv! Za pár let mi naskočí první vráska, první šedý vlas a-"
,,A mě taktéž."
,,Cože? Magnusi, nemůžeš to sakra začít brát vážně?! Ty nechápeš-"
,,Proto tu byla ta Seelie!" přerušil jsem ho vlastním křikem, protože už jsem to nedokázal udržet v sobě. Ač se to nezdá, jsem hodně citlivý. Ta hloupá Seelie říkala, že budu reagovat nějakou dobu až přecitlivěle. Ale... J-já... Když na mě muž, který je mi dražší než cokoli, začne křičet a ani mě nevyslechne...
Nejprve se mi zamlžilo vidění, začalo mě pálit v očích a zasvědil mě nos. Potom mi z očí začaly stékat horké potůčky slz.
Ruce se mi roztřásly tak, až jsem upustil podnos. Při zvuku tříštícího se porcelánu a bouchnutí plechu jsem sebou trhnul. Tohle... Já...
Silně jsem se kousnul do rtu, abych zabránil vzlykům vyjít na povrch. Kleknul jsem si na zem a pokusil se kouzlem uklidit ten nepořádek.
Alexandr promluvil. Už nekřičel, ale i tak se mi při zvuku jeho hlasu chtělo brečet jako malému dítěti. Bolelo to. Tak moc to bolelo.
,,Takže jsi pozval Seelie, aby s tebou vedla hlubokomyslné debaty o životě? Nezlob se, ale-"
,,To není pravda!" vykřikl jsem, ale tentokrát byl můj tón částečně zaviněn marnými pokusy o kouzlení. Vzdal jsem to a začal střepy prostě sbírat do ruky. Někde mezi řečí mi utekl i vzlyk.
,,Ty... Pláčeš?"
Sarkasticky jsem se rozesmál, ale nebyl to šťastný nebo pobavený smích. Byl zlomený a plný bolesti.
Do očí mi vhrkly nové slzy a já se pomalu přestával kontrolovat.
,,Pitomí Seelie, nenávidím je. Lepší než upíři, ale ne o moc. Jak já je nenávidím. Proč oni jediní, proč ne jiný čaroděj?! Mělo to být překvapení, chtěl jsem Alexandra překvapit. Všechno to bylo pro něj, všechno dělám pro něj. Miluju ho... Je jedno co bude, hlavně když bude šťastný." mumlal jsem si pro sebe a slzy se míchaly s polévkou rozlitou na podlaze. Hromádka střepů mi vypadla z dlaně, načež se tekutina na podlaze zbarvila mou krví do růžova.
,,M... Magnusi, o- o čem to mluvíš?"
,,Au." hlesl jsem při utržení další ranky a vzdal jakékoli další pokusy o úklid, prozatím. Ruce jsem měl od ostrých střepů celé zkrvavené. Moje citové rozpoložení se začínalo uklidňovat, tak jsem si rukávy otřel oči, při čemž se mi asi smyl všechen make-up, ale to mi teď bylo jedno. Stále jsem viděl trošku rozmazaně a kolena jsem měl jako z gumy, ale donutil jsem se vstát a podívat se do těch jeho nádherných očí. Ty mě propalovaly takřka vyděšeným pohledem a těkaly po mém jistě opuchlém obličeji, celém šmouhatém od líčidel a krve.
,,...Magnusi?"
,,Ty nejmocnější Seelie dokáží z čarodějů udělat smrtelníky." řekl jsem jen, sklopil hlavu, objal si paže a odcházel jsem. Bylo mi zase do breku, ale jen by mě pak bolela hlava. Nesmím...
,,Počkej, co... To... Ty- cože... M-maggie tys... Neříkej mi že... Ty jsi..."
,,Se vzdal věčného života. Přesně tak, Alexandře. Má lásko." poslední dvě slově jsem řekl tak potichu, že jsem je sotva já sám slyšel. Ale bylo mi to jedno.
Stál jsem uprostřed chodby, zády k Alexandrovi a s očima zase plnýma slz. Připadal jsem si jako největší hlupák, protože jsem je prostě nedokázal zastavit. Brečím tu jako nějaká holka, a kvůli čemu vlastně?
,,Bože, M-magnusi..."
,,Jen jsem řekl děkuju vám za pomoc," zesílil jsem stisk svých paží, ,,Jen jsem jí poděkoval a ona... Pak ty... J-já nechtěl Alexandře, miluju tě." vzlykl jsem.
V tu chvíli se jeho ruka zlehka dotkla mého ramene.
Otočil jsem se k němu čelem, ale stále jsem pohled upíral ke špičkám svých nohou.
Alexandr se ale rozhodl, že to tak nebude a překvapivě jemně vzal mou bradu mezi palec a ukazovák, a donutil mě podívat se mu do očí. Také mu z nich tekly slzy. Přestože mi ještě před chvílí tak ublížil, vyděsilo mě to.
,,A-Alexandře, proč pláčeš? Prosím, m-mluv se mnou... Alexandře?"
,,Já," začal, ale hlas se mu zlomil. To mě definitivně vyděsilo a tak jsem nejistě vzal jeho tvář do svých zkrvavených dlaní.
,,Alecu?"
,,Bože, tak moc mě to mrzí, j-já- měl jsem- měl- ...P-proč jsi to u-udělal?"
Zírali jsme se do očí, oba v slzách a vystrašení, tak blízko sebe, přesto bez možnosti doteku...
,,Protože tě miluji, Alexandře. Chci s tebou každý den jíst večeři, usínat vedle tebe, číst si s tebou, klidně i zabíjet démony, to přece znamená láska, ne? Chci s tebou zestárnout, hádat se o blbostech jako je pasta na zuby, nebo kde je čí tričko. Miluji tě a nikdy nebudu milovat nikoho víc. Jsi můj anděl, co mě našel a zvedl ze dna. Teprve s tebou cítím vítr ve vlasech a teplo slunečních paprsků, jen s tebou má můj život smysl. Není nic co chci víc, než abys byl šťastný."
Bříšky prstů jsem jemně setřel slzy z Alexandrových tváří, ale mou ruku zastavil. Sklopil jsem hlavu a čekal. Odejde. On- on odejde...
,,Magnusi... Maggie..." zašeptal, načež mou dlaň překryl jeho. Ucítil jsem na jazyku kovovou pachuť krve, jak jsem se kousal do rtu.
,,P-prosím, já.. Omlouvám se, tak moc mě to mrzí... Měl jsem tě poslouchat- vysvětlit- a-a ne se chovat jako idiot. Žárlivý zmetek... Magnusi- j-já jsem takový hlupák!"
,,A-Alexandře." vykoktal jsem. Aniž bych o tom musel nějak přemýšlet, přitáhl jsem si vysokého lovce do náruče. Ten obmotal své ruce okolo mého pasu a hlavu nechal klesnout na mé rameno. Hrudník se mu lehce otřásal vzlyky.
,,Shhh," konejšivě jsem ho hladil po zádech, ,,To nic. To nic, Alecu. Neplač."
,,M-magnusi, d-dokážeš mi... někdy odpustit?"
Poodtáhl jsem se a donutil ho tím zvednout hlavu. Chtěl jsem, aby se na mě podíval. S trošku smutným úsměvem jsem mu prohrábnul neposedné vlasy: ,,Nezlobím se. Jen jsem smutný. Ale už je to vpořádku, Alexandře. Všechno je vpořádku."
,,Ale..." hlesl a konečně se mi zadíval do očí.
,,Shhh. Odpouštím ti. A víš proč, Alexandře? Protože láska odpouští."
Nejistě jsem se postavil na špičky a po několika nekonečných sekundách se jemně otřel svými rty o ty jeho.
Jen letmý polibek, letmý dotek rtů.
,,Miluju tě."
Překvapením se mi rozšířili zorničky. Alec s úplně rudými tvářemi a vážným výrazem stále udržoval náš oční kontakt. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Tohle... Tohle je poprvé co mi to řekl. Už jsem to nevydržel a moje koutky se zkroutily do úsměvu.
,,Miluju tě." zopakoval jsem po něm a znova ho dlouze políbil. Byl to slaný polibek.
***
,,Magnusi?! Kde jsi?"
,,F kufini!" zavoval jsem s plnou pusou směrem do bytu a dál se věnoval vyjídání lednice. Poslední dobou mě sužuje nadpřirozený hlad. Myslím, že začínám tloustnout...
,,Uáááá!" vyjekl jsem poděšeně, když se mi najednou kolem pasu obtočily silné paže. Málem jsem vyletěl z kůže.
Položil jsem sklenici s nutellou zpět do lednice a promnul si kořen nosu: ,,Sakra, tohle mi nedělej!"
Na krku mě zalechtal jeho dech, jak se zasmál: ,,Poslední dobou jsi nějaký roztěkaný."
,,Možná by sis měl odpočinout." dodal už vážně a vtiskl mi lehký polibek na krk. Nesouhlasně jsem zamručel a víc se mu natiskl do náruče. Zavřel jsem oči a jen si užíval tu chvíli, kdy mě objímal a všechno bylo tak, jak má.
Od naší hádky uběhlo už několik měsíců a náš vztah je od té doby na úplně jiné úrovni. Asi týden po našem usmíření došlo i na to. A že to bylo něco. Uculil jsem se nad tou vzpomínkou.
,,Jsem doma." V tu chvíli jsem stál u něj.
,,Proboha, Alexandře! Víš ty vůbec, jak šíleně jsem se bál?! Zrovna jsem se chystal jít tě hledat!" rozhazoval jsem divoce rukama a dělal u toho obličeje. Pochodoval jsem sem a tam a byl bych vyšlapal cestičku, kdyby mě Alexandr rázným pohybem ruky neuvěznil ve své náruči. Okamžitě zabořil nos do ohbí mého krku. Jeho dech na mé kůži způsobil, že mi po celém těle přeběhl mráz a já se tak podvědomě zachvěl.
,,Nic mi není, Magsi. Nemusíš se o mě pořád tolik bát. ...Chyběl jsi mi."
,,A-alecu... Taky jsi mi scházel. Ale nesouhlasím, bohužel. Budu mít o tebe strach i kdybych nechtěl a vlastně si za to můžeš sám. Nechci tě ztratit, nedokázal bych to. Aku cinta kamu."
,,...Co to znamená?"
,,Znamená 'miluji tě a nic to nezmění'."
Alexandr si mě k sobě přitáhl ještě blíž a začal mě líbat na krk. Rychle jsem se v jeho náručí uvolnil a poddal se jeho něžným dotekům, i když ve mě ještě troška uraženosti zůstala.
,,Miluju tě, Magnusi. Strašně, strašně moc tě miluju."
,,C-co se... Na tom lovu s-talo?" vydechl jsem trhaně, když lovec polibky přesunul pod mou čelist. Byl jsem pevně rozhodnutý získat odpověď. Alexandr se choval divně. Dělalo mi to starosti.
,,Jen jsem si něco uvědomil." zamumlal a přesunul se zase o kousek výš, na rty. Tak takhle? Fajn, tuhle hru můžou hrát i dva.
Rukama jsem mu vjel pod tričko a na žebrech na levé straně nahmatal čerstvě obnovenou runu. Odtrhl jsem se.
,,Alexandře. Pravdu." s povzdechem jsem důrazně poklepal prstem na iratze, ,,Co se tam stalo?"
Sklopil zrak a mlčel.
,,Alecu?"
,,Já..."
,,Prosím."
,,Shax démon. Vypadal jako ty."
Netušil jsem, co mu na to odpovědět.
,,Došlo mi, že bych tě nedokázal ztratit. Nikdy. ...Já- úplně jsem ztuhnul, a kdyby ho Jace... Ale bylo to jakobys to byl ty... Já- já... Miluju tě, Magnusi."
Vzal jsem jeho tvář do dlaní a něžně ho políbil na rty.
,,Neztratíš mě, Alexandře, nikdy. To ti slibuji. Taky tě miluju."
Začal mi polibky oplácet a já se tak topil v těch nečekaných dotecích, že jsem si ani nevšiml, že jsem se ocitl namáčknutý na stěnu s napůl rozepnutou košilí. Tohle už nebyla hra.
Lovec mi na krku začal vytvářet značku. Nestíhal jsem vnímat, co se kolem mě dějě. Slastí se mi dělaly před očima mžitky a podlamovaly se mi kolena, ale i tak jsem zřetelně slyšel ta dvě slova, která Alexandr zamumlal do mé kůže: ,,Chci tě."
,,Magsi, vnímáš?"
,,Oh, promiň. Co jsi říkal?"
,,Vážně je ti dobře?" zatvářil se nadmíru starostlivě a přiložil mi ruku na čelo, ,,Byl jsi úplně mimo."
,,Samozřejmě, že je mi dobře. Jen jsem si vzpomněl na naše poprvé." zářivě jsem se usmál. Alec zrudnul ve tvářích, což můj úsměv jen rozšířilo.
,,Chci- chci ti něco ukázat."
,,Překvapení?"
,,I tak tomu můžeš říkat." nervózně se zasmál a vzal mě za ruku. S jiskřičkami nadšení v očích jsem ho následoval. Zbožňuju překvapení.
,,Co je to?"
,,Překvapení."
,,A jaké?"
,,Hezké. Alespoň doufám."
,,A jak to vypadá?"
,,Magsi."
,,Je to živé?"
,,Nevyzvídej." zasmál se Alexandr, ale zněl nervózně. Cupital jsem za ním, až dokud se nezastavil před dveřmi. Těmi dveřmi.
,,A-Alexandře?"
Neodpověděl, jen pevně semknul rty a odemkl runou ony masivní dveře. Pak odstoupil dozadu.
,,Jdi."
,,A-ale vždyť... To je tvůj pokoj. Tam nesmím." nechápavě jsem se zamračil. Alec se zasmál.
,,Jdi dovnitř, Magnusi."
Opatrně jsem tedy vzal za kliku a začal pomalu otevírat dveře.
,,Tak jdi, neboj se." vtiskl mi polibek do vlasů a strčil mě dovnitř. Zůstal jsem s vykulenýma očima stát.
Stěny byly natřené krvavě rudou, podlaha z našedlého dřeva dokonale odrážela světlo z protější stěny, která byla celá tvořená jedním obrovským kusem skla, takže zároveň fungovala i jako okno. Byl tu překrásný výhled na město. Na stěnách byly všude různě rozvěšené a přilepené černobílé i barevné fotografie, na kterých jsem byl já nebo to byly naše společné fotky. Na pár byla Isabelle nebo Max.
U okna stál malířský stojan a kousek vedle stůl, na kterém se vršily papíry, hrníčky a nejrůznější krabičky. Stěna po pravé straně byla celá pokrytá lezeckými úchyty a když jsem se odvážil vzhlédnout, musel jsem udělat krok dozadu. Pod stropem byla přes celou plochu natažená síť, a od levého rohu místnosti se po stropě táhla malba noční oblohy. O tlustém huňatém koberci u okna a spoustě polštářů na něm, a vůbec o knihovně přetékající knihami ani nemluvě. V posledním volném rohu byla velká čtvercová žíněnka a do zdi vestavěná skříň, která dozajisté ukrývala zbraně a po místnosti bylo různě umístěno několik terčů.
,,A-alecu," podařilo se mi vykoktat. Nebyl jsem absolutně schopný slova.
Pomalu jsem přešel ke stěně polepené fotografiemi a po jedné z nich zlehka přejel bříšky prstů. Skoro jsem vyjekl údivem, když se scéna na fotografii dala do pohybu. Viděl jsem sám sebe asi před dvěma týdny, jak stojím v kuchyni a připravuju Alexandrovi snídani do postele, která ale nevyšla protože... Stejně jako před dvěma týdny, i na fotografii se objevil rozespalý Alexandr a jelikož jsem ho tehdy neslyšel přijít, stejně jako tehdy jsem i na fotografii jsem nadskočil a málem na něj vyklopil obsah pánvičky. Oba jsme se začali smát. Pak se obraz zastavil.
,,Jsou to mé vzpomínky," zašeptal Alexandr a já pomalu přejížděl všechny obrázky pohledem, ,,Clary vymyslela runu, která je umožňuje takhle přenést i na papír."
Mé oči se zasekly u vzpomínky, kolem které byl na stěně namalovaný bílý rámeček.
,,To je..."
,,Ano."
Po tváři se mi rozlil lehký zamilovaný úsměv a lehce jsem pohladil fotku bříšky prstů.
Byla to vzpomínka na náš první polibek.
Sledoval jsem sám sebe, jak vcházím do sálu a téměř okamžitě se zastavuju. Vidím jak Alexandr ztěžka dýchá. Jak se otáčí k Lydii. Omlouvá se jí. Ona chápe. A Alexandr jde pomalu ze schodů. Dívá se jen a jen na mě a já si nejsem jistý, co chce dělat. Oplácím mu pohled. Jde přímo ke mě. Ani když se ho pokouší zastavit Maryse, neodtrhne své oči od mých. Odbude ji. Chytne mě za sako a-
,,Magnusi?"
Se zamilovaným úsměvem jsem se otočil k Alexandrovi.
Vzal mě za ruce a s pohledem upřeným přímo a jen do mých očí si pomalu kleknul.
,,A-alexandře..."
,,Magnusi," nervózně se na mě pousmál, ,,Teď mě prosím nech mluvit, dobře? Když jsem tě poprvé potkal, nebyly zrovna ideální podmínky na rozhovor, v té době jsem o něco takového ani nestál. Nezajímalo mě to, měl jsem hlavu plnou pravidel a zákazů. Ale my se přesto setkávali znovu a znovu, v nejrůznějších situacích a často to bylo velmi zlé. Ale tys to nevzdal. Dokola a dokola jsi mi říkal, jak jsem vyjímečený, že jsem jiný než ostatní. Když se to pak pokazilo a já si měl vzít Lydii... Nechtěl jsem. Věděl jsem ale, že pokud to neudělám, zničí to nejen celou rodinu, ale celé toto město. Nemohl jsem dopustit, aby se Institut rozpadl. Ale strávit život s někým, koho bych nikdy nemohl milovat, to by byla ta nejhorší věc na světě. Věděl jsem, že ani ona mě nemiluje. Byl jsem ztracený a nevěděl jsem, co dělat... Ale... Když ses objevil v tom kostele, když jsi tam stál a čekal, co udělám... Přišel jsi, přestože jsem ti mohl zlomit srdce hned co jsi vstoupil do sálu. Mohl jsi ztropit scénu, udělat nějaké kouzlo nebo někoho zaklít, ale tys tam jen stál a čekal... Když jsem tě tam uviděl, jak stojíš a díváš se na mě, něco ve mě prasklo... Nemohl jsem najednou dýchat a srdce mi bušilo jako zvon. Uvědomil jsem si, že jsi to ty. Ty jsi ten, pro koho bych bojoval, jsi ten, kdo mi vykouzlí úsměv na tváři, kdo mi dává místo, kam patřím. V ten moment nezáleželo na ničem jiném, jen na tobě. Na nás. A i když se potom stalo dost ošklivých věcí, vždy jsi tu byl pro mě, snažil ses mě chápat a podržel jsi mě, i když jsi o tom mnohdy neměl ani ponětí. Když mi bylo zle, staral ses o mě, když jsem byl smutný, rozveseloval jsi mě a když jsem byl šťastný, byl jsi šťastný se mnou. Nikdy jsi na mě netlačil a i když jsme od sebe byli daleko, vždy jsem věděl, že tam někde jsi. Neexistuje nikdo, s kým bych se probouzel každé ráno raději, není nikdo, komu chci být oporou, nikdo, koho bych miloval více, než tebe. A proto, Magnusi Bane, se tě ptám... Vezmeš si mě?"
,,Alexandře Gideone Lightwoode, ani nevíš, jak rád." dostal jsem ze sebe mezi vzlyky, protože někde uprostřed jeho řeči jsem se rozbrečel jako malá holka. Skoro hystericky jsem bulel.
,,Ano, ano! Vezmu si tě."
Ani nevím jak, ale najednou ležel Alec na zemi a já na něm. Políbil jsem ho.
,,Bože, tak moc tě miluju, Alexandře."
Lovec mě s úsměvem vzal za ruku a na prst mi navlékl stříbrný kroužek, který měl na vnitřní straně jemně vyrytý nápis. Tázavě jsem pozvedl obočí, ale šťastně jsem se u toho usmíval. Po tvářích mi stékaly slzy štěstí.
Alec mi úsměv oplatil a vzal mě něžně dvěma prsty za bradu: ,,Aku cinta kamu, Magnusi."
A pak mě políbil.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
No, že to ale bylo drama! :'D

Komentíky & ⭐ potěší. ^^

...Původně to měla být slaďárna, pak mi z toho vylezlo drama jak od Shakespeara (no dobře, přehnaný přirovnání xD) a stejně to zkončilo tak nějak... No, trošku dojákem? Možná?
Teoreticky by mohlo být kráté pokračování (jsem líná jak prase, ale nevědomky jsem si tam udělala smyčku, na kterou by se dobře psala taková krátká cosi).

Všecko záleží na vás, ale hlavně- doufám že se líbilo! :3

Bye bye, citrónci.
🍋🍋🍋