Malec - Jednodílovky

Lovec a čaroděj

,,Alecu?" ozvalo se klepání na dveře a dovnitř nakoukla čísi hlava.
,,Teď ne, Izzy," zabručel jsem. Dál jsem se věnoval zírání do stropu, jakoby nebylo nic jiného. V hlavě jsem měl jen jednu věc.
Jeho.
Nemohl jsem přestat. Nedokázal jsem ho vyhnat. Když jsem trénoval, všechny šípy se zabodly do okraje nebo prosvištěly úplně mimo terč. Po boji s Hodgem jsem zkončil na ošetřovně, to se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy.
Pořád mám před očima ten jeho úsměv.
,,Alecu? Alecu, poslucháš mě? Alecu!"
Prudce jsem sebou škubnul a s horoucími tvářemi se posadil: ,,Promiň Izzy, cos říkala?" Kromě toho, že jsi mě zase přistihla přemýšlet nad ním.
,,Co se s tebou děje?" zatvářila se starostlivě a zavřela za sebou dveře. Co se se mnou děje? Mám ho plnou hlavu Izzy, nejde to zastavit. Nevím, co to znamená. Jsem zmatený. Co mám dělat? Pronásledují mě jeho oči. Kdybych tak alespoň... Nevím, prostě... Já nevím.
,,Alecu," posadila se vedle mě na postel a vzala mě za ruku, ,,Se mnou můžeš mluvit o všem. Jsem tvoje sestra a nelíbí se mi, když tě něco trápí a ty to zamykáš uvnitř sebe."
Už jsem otevíral pusu k protestu, ale Isabelle mě opět umlčela.
,,Podívej, mám o tebe strach. I máma s tátou. S Maxem jsi za dobu co je tady v Institutu skoro nemluvil. A Jace si dělá starosti. U anděla, je to tvůj parabatai, a ví tolik co my ostatní. Alecu, já tě prosím, mluv alespoň se mnou."
,,Izzy," povzdechl jsem si, ,,Kdybych to někomu řekl, čest naší rodiny by shořela na popel." Bylo těžké být na to sám. Ale nemohl jsem nic dělat. Pravda může být zničující...
Ale také osvobozující.
Ksakru, vypadni z mé hlavy! Bolestně jsem zaúpěl a naprosto rezignovaně se svezl Izzy do náručí. Chtělo se mi brečet, řvát, mlátit do zdí, až bych si rozedřel ruce do krve.
,,Alecu, nebudu nečinně přihlížet jak se sám ničíš. Já-"
,,Přísahej, že to nikomu neřekneš."
V její tváři nebyl ani náznak pochybností, když mi odpřísáhla mlčenlivost. Ani přísahat nemusela, věřil jsem jí. Jen jsem chtěl vědět, kam až je schopná zajít. Až tam, kam bude potřeba. Znovu se mi v hlavě objevil jeho obličej. Žaludek se mi sevřel a začínalo se to stupňovat. Myslím, že budu zvracet.
,,Alecu, jestli nechceš-"
,,Ne Izzy. J-já... Potřebuju s někým mluvit, máš pravdu." A ty jediná jsi ta správná osoba. Nervozitou bez sebe jsem si začal žmoulat rukávy. Bože můj.
,,Já... J-já jsem g-gay."
Výborně drahoušku, je to venku.
Zmlkni! Debilní mozek!
,,No a? Počkej, ty někoho máš? Kdy ho poznám?! Políbili jste se? No ne! Vy jste spolu už-"
,,Izzy!" okřikl jsem ji celý červený. Sakra čekal jsem všechno, ale tohle? Tohle bylo trochu moc. Bože. Vysíleně jsem sebou praštil do peřin. Cítil jsem se jako vyfouklý balónek. Úplně bezradný. Potřeboval jsem o tom mluvit, ale nevěděl jsem jak. Nemohl jsem přece... Nemohl jsem být...
,,Notak Alecu. Není to nic špatného. Ničí čest tím nezničíš, jasné? Pochopí to." Rodiče? Tak to bych si přál vidět. Matka se div nepřetrhne, jen aby mi sehnala nevěstu.
,,Nepochopí, Izzy. Zničí je to."
,,...Ještě jsi mi neodpověděl."
,,C-cože?"
,,Alecu, nevyhýbej se odpovědi."
,,Nikoho nemám." zašeptal jsem a zabodl svůj zasněný pohled do země. Ty oči.
,,Tvůj momentální výraz ti protiřečí."
Zavrtěl jsem hlavou: ,,Já opravdu nikoho nemám."
,,A líbí se ti někdo?"
,,Líbí, líbí," zabručel jsem, ,,Jak mám poznat, že se mi líbí? Jak to vůbec myslíš? Myslíš, že mám před očima jeho úsměv, jeho oči? Že slyším jeho smích? Že přemýšlím jaký by to sakra bylo, prohrábnout mu ty dokonalý vlasy? Držet ho v náručí? Tak to asi jo, možná... Možná, že by tu někdo byl. Ale nejde to, on není pro mě. On je jako- jako hvězda na obloze. Můžu se jen tiše dívat. Sakra, nemůžu spát, nemůžu se soustředit, je to- je to jako bych byl závislý! Nemám chuť k jídlu, chci.. Chtěl... Chtěl bych ho jen vidět, n-nachvíli. Ale já nemůžu, nesmím.. Chci vidět jeho úsměv, chci abych mohl... Bože... Já nevím... Nevím, co mám dělat... Já... "
,,Wow."
,,T-t-ty js-si t-tu?!" vyjekl jsem a úlekem sletěl z postele. Úplně jsem na Izzy zapomněl. Jen jsem zavřel oči, vybavil si jeho tvář a...
,,Alecu, myslím, že vím, o co tady jde." zdánlivě zlověstně se usmála. Pomohla mi na nohy a její úsměv se ještě rozšiřoval. Začínala mě děsit. Dost děsit.
Ztěžka js polknul: ,,O c-co?"
,,Jsi zamilovaný."
,,C-c-co?! To n-není možný! Vždyť- já o něm nic nevím! Nelíbí se mi j-jen mě, uhm... F-fascinuje."
,,Alecu," rozesmála se Izzy a vtáhla mě do objetí, ,,Tak mi řekni jméno, já tu tvojí nelíbí-se-mi záležitost proklepnu, dobře?"
,,N-ne, to je d-dobrý." Sakra to musím furt koktat?! K čertu s tím! Uvolni se drahoušku, není na tom nic špatného.
,,Alespoň mi pověz, co je zač."
,,Uhm, on j-je- je to č-čaroděj." zrudnul jsem až ke kořínkům vlasů a nervózně si hrál s prsty. Bože jak bych teď potřeboval něco k pití. Mám sucho v krku a potí se mi dlaně.
,,Mám z tebe radost." usmála se a dlouze mě objala. A upřímně, nevypadalo to, že by mě chtěla pustit.
,,Uhm, to-to je všechno? Žádné další otázky?" podivil jsem se. Pochybuju, že by jen tak najednou zmlkla. To prostě nebyl její styl.
,,Jo, myslím že je to vše." usmála se, ,,Ale už se tu přestaň schovávat a pojď ven! Tvoje tajemství je u mě v bezpečí."
Ještě hodnou chvíli jsem zíral na zavřené dveře, než jsem se k něčemu odhodlal. A ruku na srdce, byla to největší blbost co jsem mohl udělat.
Vstal jsem z postele, oblékl si bundu a rukavice a přes rameno jsem si zavěsil luk s toulcem.
,,Jsem blázen." zamručel jsem na svůj odraz v zrcadle, který měl i po několika neúspěšných pokusech na hlavě vrabčí hnízdo.
Jsi blázen jen tehdy, pokud jím sám chceš být. Šílenství je velmi komplikovaná záležitost, zlatíčko, věř mi.
Zatřepal jsem hlavou a při zamykání mého pokoje si bručel pod nos.
,,Já se vážně zbláznil." Nezbláznil.
,,Bude to moje smrt." Jen tehdy si příjdu živý.
,,Proč já to vlastně dělám?" Protože chci.
,,Měl bych se vrátit." Ale nechci.
Sevřel jsem v ruce svůj luk a rázně vykročil směrem ven. Šel jsem rychle, nikdo si mě nevšímal, nikdo se mě nepokoušel zastavit. Chtěl jsem odsud.
,,Sakra! Dávej pozor!" zavrčel jsem, když do mě někdo tvrdě narazil a smetl mě k zemi. Vrazím mu šíp do oka.
,,Alecu?"
,,Jestli hledáš Clary, tak ne, nevím, kde je." protočil jsem oči a vyběhl ven z Institutu. Nechci už nikoho potkat, chci od toho všeho pryč. Hned.
,,Alecu!" slyšel jsem za sebou, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Všichni se na mě dívali, jakoby i zdi měly oči. Kyslík se mi nedostával do plic, ale já i tak běžel dál. Před sebou jsem měl ty zatracené kočičí oči, které mě nutily běžet rychleji a rychleji.
,,Alecu!"
Daleko za mnou někdo stále volal mé jméno. Nechtěl jsem ho slyšet.
,,Alecu!"
Slaběji.
Rozběhl jsem se ještě rychleji.
,,Alecu!"
Odpusť mi, Jacei.
,,Alecu!"
***
Zastavil jsem se až po hodině krkolomného úprku, i když to mohlo být dost dobře taky pět minut. Nevnímal jsem nic. Vítr ani déšť, smáčející mě až na kost.
Byl jsem za městem, nebo spíš, nad ním. Ležel jsem v trávě na skalním převisu, hrudník se mi prudce zvedal a nemohl jsem popadnout dech. Byl jsem jako svázaný.
I přes déšť a mlhu před očima jsem ale dohlédl na hvězdy. Byly tak daleko.
Drahoušku, nic není tak daleko, jak se zdá. Je to jen o správné společnosti, no ne?
Ať už kočičí zelené nebo hluboké hnědé tůně, jeho oči mě vždy táhly k němu jako magnet. Dalo se v nich číst jako v knize a jeden jeho pohled byl tisíc slov.
Konečně se mi podařilo nadechnout.
Hlasitě jsem zalapal po dechu a chvíli jen ležel a zíral na oblohu. Tak moc bych ho chtěl vidět... Nemůžu. Jsem lovec, on čaroděj. Navíc jsme oba muži. Nejde to, má rodina by to neunesla. Jace by mnou opovrhoval. Jejich čest by to zničilo, i naši už tak dost poničenou rodinnou pověst. A matka s otcem, Max... Nemůžu jim to udělat.
Schoval jsem si obličej do dlaní, aby nebyly vidět mé zoufalé oči.
,,Bože, proč to tak bolí?!"
Tak rád bych kvůli němu porušil všechna pravidla světa, tak rád bych se všeho vzdal. Jenže to nejde, Institut, má rodina, potřebují mě. U lovců mám budoucnost, kariéru, domov, rodinu, čest,... O všechno bych přišel. Chtěl bych o to přijít. Ale to by je zlomilo. Nemůžu... Nemůžu to dopustit. Zařídili a naplánovali mi bezchybný život, zklamal bych je.
Měl bys začít žít sám za sebe, Alexandře.
,,Bože..."
Frustrovaně jsem si začal tahat za vlasy. Jsou to moji rodiče. Zařídili, že mám budoucnost. Ale zeptali se mě někdy, co chci já? Ne. Jsi Lightwood, tak se taky jako Lightwood budeš chovat. Čest, loajalita, blá blá blá! Vždyť mi celý život lhali! Oba byli zrádci, členové Kruhu! Copak jim ještě můžu věřit? Vyrůstal jsem ve lži, o které tvrdili, že je pravda. Jak mám vědět, že mi nelhali i o mém životě? Říkají, že pro mě chtějí to nejlepší, ale to oni nemůžou vědět. Neznají mě, neví, kdo jsem. Jasně, vzorný synáček se vzorně ožení, překousne to, že mu nějaká neznámá ženská zničí život, bude s ní muset mít děti a nikdy nebude moct poznat lásku. Ale láska je slabost. Emoce neexistují. City jsou špatné. Když je to pro vyšší dobro, pro dobro nás všech, musí vše stranou.
,,Já už nechci," zašeptal jsem, ,,Už nemůžu..."
Postavil jsem se na třesoucích nohou a z plných plic zařval. Pak jsem se svezl na kolena.
,,Už dost." vzlykl jsem a zaryl si nehty do kůže na místě, kde má být srdce. Jestli cítít znamená tohle, tu příšernou bolest, pak nechci. Chtěl bych jen cítit teplo druhé dlaně, vědět jaké je skutečně cítít. Jaké je milovat.
Když se mi podařilo zastavit slzy řinoucí se mi proudem z očí, nebylo už vidět ani na krok.
,,Sakra."
Pomalu jsem se zvedl a rozešel se zpátky k Institutu. Když jsem byl v polovině cesty, rozpršelo se ještě víc. A aby toho nebylo málo, volala mi Izzy.
Ztuhlými prsty jsem hovor bezmyšlenkovitě přijal.
,,Co se děje?"
,,ALECU LIGHTWOODE! Umírám strachy, ty idiote! Koukej ať jsi do deseti minut zpátky nebo tě roztrhnu vejpůl! Víš sakra jak jsi nás viděsil?! Mě, Jace, rodiče?! Jestli ti bude chybět nějaká končetina, chraň tě všichni andělé! Rozumíš?!"
Zkoprněle jsem sledoval jak zavěsila a čekal na místě, dokud mi neodlehne v uších. Úplně jsem na ně zapomněl. Ale jsem přece dospělý, nemůžou mě neustále hlídat! Kopnul jsem do plechovky na kraji chodníku a pomalu pokračoval v cestě. Nestihl bych to ani autem, tak proč spěchat?
Když mi po chvíli zapípala zpráva, usoudil jsem, že bych možná měl přidat. Na druhou stranu, rád bych před smrtí ještě jednou viděl ty oči. Jen jednou...
Proti své vůli jsem zprávu otevřel: ,,Omlouvám se za ten výstup, ale byli u mě táta s mámou. Alecu rychle se vrať, Jace šílí. xxI."
,,Doháje." zaklel jsem a rozběhl se co mi síly stačily. Z toho kouká problém.
***
,,Alecu!"
,,Jacei?"
,,Sakra cos to vyváděl?!" křiknul a praštil mě, ,,Proč mi utíkáš?! Myslel jsem, že mi věříš!"
,,Taky věřím!" křiknul jsem zpět, ,,Jsi můj parabatai, u anděla, taky bys měl věřit ty mně!"
Během dvou vteřin už jsem ale byl uvězněný v pevněm objetí. Hádám že se všichni dobře baví, tedy počkat- až na mě.
,,Omlouvám se Alecu. Já ti věřím, věřím ti víc než komukoli, ale ty se mnou nemluvíš, s nikým nemluvíš..."
,,Každý můj čin má své důvody," schladil jsem ho, i když se mi to příčilo, ,,Snaž se to chápat, Jacei."
,,Alecu?!"
,,Mami, tati." pokývnul jsem hlavou a střelil letmým pohledem po Izzy. Už se mi vrhala na pomoc.
Matka na mě ale už syčela: ,,Kde jsi u všech andělů byl?!"
,,Trénovat. Venku."
Takže jsem vůbec nechtěl jít do klubu, jestli tam náhodou není on. Ani nevím, co bych mu řekl. Bože, jsem pitomec. Nakonec z toho stejně vzešel jen-
,,V dešti?!"
-jeden mrtvý démon a spousta, spousta myšlenek. Zmatených, neuspořádaných, bolestivých a-
,,Posloucháš mě vůbec?! Alexa-"
,,Neříkej mi tak!" přerušil jsem ji rázně a obešel ji, abych mohl obejmout Izzy. Nikdo, nikdo mi nikdy nebude tak říkat. Jen on.
,,Ááááá! Jsi celý mokrý! A studený!" zapištěla, ,,Okamžitě se jdeš převléct a já ti donesu čaj!"
Díky nebesům za tak chápavou sestru.
Chňapla mě za promočenou bundu a táhla mě až do mého pokoje. Zamkl jsem za námi a rovnou se sesypal na podlahu. Bože já jsem idiot. Teď už se ven nedostanu do konce života. Měl jsem to udělat, měl jsem tam jít.
,,Tak vstávej, ty vozembouchu. Usušíme tě a hezky mi všechno povíš."
Jen jsem němě přikývl.
***
,,Tak povídej," povzbudivě mi stiskla ruku a pohodlněji se usadila. Takhle jsme si vždycky jako malí povídali.
Malý. Byl jsem malý, když už jsem věděl, co přesně bude náplní mého života každý jeden den. Věděl jsem, že budu lovec. Nelítostný, přesný, tvrdý. Nejlepší.
,,Alecu?"
Už jsem chtěl začít, ale místo toho jsem hlasitě kýchnul. Proboha, jen to ne. Nemůžu být nemocný.
,,Izzy," zachrčel jsem, ,,Bože, já jsem idiot."
,,Alecu, hej! Podívej se na mě. Tak. A teď se pořádně nadechni- fajn. Povídej, co se stalo?"
Prohrábnul jsem si vlhké vlasy a ztrápeně si povzdechl. Upil jsem čaje, který mi přinesla, a potichu začal mluvit.
Izzy mě celou dobu pozorně poslouchala, občas se kousla do rtu nebo mě pohladila po rameni. Když jsem zkončil, jen mě objala a neříkala nic. Nedivil jsem se jí, taky nevím, co bych si na to řekl.
,,Musíme tě přivést na jiné myšlenky," pronesla po chvíli a vyhrnula mi tričko, aby mi mohla obnovit runu, ,,Co tak jít se mnou zítra večer ven, hm? Jen ty a já, sourozenecká párty. Co na to říkáš? Vypadnem odsud."
,,Dobře... Díky Izzy. Za všechno."
,,Není zač, velký bratře."
Popřála mi dobrou noc a odešla z mého pokoje. Tu noc jsem se opravdu nevyspal moc dobře.
***
,,Tak jsi- Bože, Alecu!"
,,Izzy?"
,,Děláš si legraci?!"
,,C-co je?"
,,Vím že máš i jiné oblečení než černé, tak ho koukej ukázat!"
,,Ale-al-"
,,Žádný ale! Uvidíš, bude to fajn."
Nechal jsem se dotáhnout ke skříni a dalších deset minut strávil vysvětlováním, že opravdu jinak barevné oblečení nemám. Upřímně, na náš plánovaný večer jsem úplně zapomněl. Ráno jsem se pohádal s rodiči, při čemž jsem jim decentně naznačil, že nevěsty se opravdu nedočkají. Otec to pochopil a bylo mu to jedno. Matka buď předstírala že to neslyšela anebo ji to nezajímalo. Jak jinak, hořce jsem se zašklebil. Když už jsme u toho, měl bych to říct Jaceovi. Nebo ne? ...Ano?
Shhh. Rozumím. Zůstaneš ještě na jeden drink a pak se rozhodneš.
Dobře, tohle taky nepřestalo. Měl bych se nechat vyšetřit... Ale Jace to musí vědět, je můj bratr, můj parabatai. Řeknu mu to. Bože, snad to alespoň on vezme dobře. Už reakce rodičů mi stačila...
,,Alecu? Tričko dolů. ...Alecu? Je to kvůli rodičům, že?"
,,Co je k-kvůli nim?"
,,Zase se zavíráš," poznamenala smutně, ,,Dej jim čas. Tady, obleč si tohle a vyrazíme. Potřebuješ se pořádně napít."
,,Izzy, nemyslím si že-"
,,Ale já ano, tak si to obleč a pak taky tohle. Když si pospíšíme, stihme si ještě zabrat lepší místa u stolů."
,,Dobře... Hlavně nevyšiluj."
***
,,Izzy, kam to jdeme?"
,,Bude se ti tam líbit."
,,Ne, když nic neuvidím." zavrčel jsem a znovu se pokusil strhnout si šátek z očí. Neúspěšně.
,,Alecu!"
Definitivně jsem to vzdal. Když si Isabelle postaví hlavu, nemá cenu ji předsvědčovat o opaku.
,,C-co je to za hudbu?" Ne, prosím, ať si dělá srandu. Tahle písnička hrála tehdy v Pandemoniu, když do toho Jace zatáhl Clary a...
,,Hey, uklidni se. O nic nejde, jenom se napijeme a zatančíme si. Bude to zábava."
,,Když to říkáš."
Žaludek se mi svíral neurčitou předtuchou, že se něco stane. Ještě, že jsem Izzy alespoň v tomhle neposlechl a vzal si luk.
V jednu chvíli mě ovanulo horko, takže jsem usoudil, že jsme na místě.
,,Můžeš si to sundat."
S obavami jsem začal rozvazovat šátek. Prosím, ať to není to co si myslím, prosím, prosím...
Úlevně jsem vydechnul.
Stáli jsme v menším klubu, kde ač bylo dost živo, působilo to tu tak nějak příjemně domácky. Pár stolů, bar, taneční parket, vzadu boxy pro větší soukromí. Jemné nažloutlé osvětlení a přesto byla kolem spousta barev.
,,Je to tady moc hezký," objal jsem natěšenou Izzy kolem ramen, ,,Líbí se mi tu."
,,Já ti to říkala." zasmála se. Než jsem to stačil postřehnout, už mě táhla k baru.
,,Hej, Eddie! Na začatek nám dej něco slabíšho!" křikla na barmana. Vidí nás? On má Zrak? To není možné, není lovec, ale podsvěťan? Je to možné?
,,Nedívej se tak, Alecu." napomenula mě Izzy a upila z právě přistrčené sklenice, ,,Tady se schází civilové i my. Všichni tu spolu vychází, nikdo nemá chuť se prát."
,,Proto to tu máš tak ráda?"
Zakývala na souhlas a znova upila ze skleničky. S menšími obavami jsem následoval jejího příkladu, ale naštěstí to byl jen tonic s džusem. Docela mi to i chutnalo.
,,Ale, ale. Žeby nám to chutnalo?" zasmála se Izzy a ve zlomku sekundy byly naše skleničky zase plné. Takže barman je upír. Dobré vědět.
Ujistil jsem se, že mám luk v pohotovosti.
***
,,Alecu, Alecu! Slyšíš? Pojď honem! Jdeme tančit! Alecu, tak se zvedej!"
,,Izzy, nehuč do mě." povzdechl jsem si a nechal se vytáhnout na nohy. Vytrhla mě z mých myšlenkových pochodů, to je těžké napravit.
,,Alecu, pojď!" smála se přiopile a neustále mě tahala za rukáv. U anděla, že já ji nehlídal líp. Takhle při návratu vzburucujeme celý Institut.
,,Tch." odfrkl jsem si nad tou představou a kopnul do sebe první alkohol, co se mi díky barmanovi ocitl v ruce. Pálilo to jako čert.
Jeden drink, Alexandře.
Alexandře.
Miluju, když mi tak říká.
Alexandře.
Zní to tak magicky, když to vysloví. Jak lehce mu mé jméno klouže mezi rty... Krásně...
Po další skleničce už jsem ale byl uprostřed parketu. Ze stavu všechno-je-mi-fuk mě to vytrhlo přímo dokonale.
,,N-ne, Izzy. Ne-netančím."
,,Alecu!" zakňourala a pověsila se mi kolem krku, ,,Já chci tancovat!"
,,T-tak tancuj."
,,Ale já chci s tebou!"
,,Izzy-"
,,Prosím!"
,,J-já to neumím."
,,Naučím tě to."
S povzdechem jsem jí vyhověl. Bože, snad mě tu nikdo neuvidí. Alec Lightwood, nepovedený homosexuální syn, který není ani zdaleka nejlepším lovcem, a navíc neumí ani tančit. To by byly titulky.
,,Alecu, nestůj jak poleno! Bav se!"
,,Izzy, už jsem ti říkal že-"
,,Poslouchej tu hudbu a dělej to co já!" zavýskla nadšeně a začala se vlnit na parketu. A já samozřejmě dál stál jako poleno.
Po chvíli se ke mně Isabelle domotala s cílem mé záchrany. Spíš ale byla moje záchrana to, že začal hrát ploužák.
,,Tohle umím," zašeptal jsem a nějak ji postavil rovně, ,,Jestli chceš ještě tančit, tak rychle, než si to stihnu rozmyslet."
Radostně vypískla a už se ke mně tiskla. Do čeho jsem se to jenom nechal uvrtat?
Chvíli jsme tančili mlčky, ale v okolním smíchu, křiku a cinkání davu se to rozplývalo. Izzy si opřela čelo o moje rameno.
,,Pokročil jsi nějak s tím tvým čarodějem?"
,,N-ne. Tady bychom to řešit neměli- totiž- není rozumné- j-já-"
,,Klid velkej brácho, není tu."
,,J-jak to víš? Nevíš kdo to je." zrudnul jsem a zatočil jí dokola.
,,Protože to bys tancoval s ním, ťuňťo! Ťuňtíku! Jůůů!"
,,Jsi opilá. A neumím tančit, netančil bych vůbec, nebýt tebe."
,,Ale jdi," vzala můj obličej do dlaní a celou dobu se usmívala, ,,Odmítnout ho by bylo neslušné, pokud je společensky dobře postavený."
Nejvyšší čaroděj Brooklynský, k tvým službám, krasavče.
,,T-teď moc opile nemluvíš." pokusil jsem se odvést pozornost od svých rudých tváří. Proč mi to nedošlo dřív? To jsem už úplně zpitoměl? Izzyina osvědčená taktika páčení informací, a já se chytil do pasti. Sakra už!
,,Hmm, takže vysoko postavený čaroděj? Alecu, nepřestaneš mě překvapovat. Dám si na tebe pozor, rozumíš? Jestli ti Bane ublíží, tak mu osobně-
,,O-o-o č-čem to t-tu ml- mluvíš?!"
,,Je to jednoduhé, bráško. Říkal jsi, že je čaroděj. Žádaný a vysoko postavený, těch je tu ani ne deset. Ty ses setkal jen se čty-"
,,N-netref-fila ses!" snažil jsem se zachránit situaci. Nebylo to možné, nemohl jsem být až tak průhledný!
,,Pojď, ty ťuňťo. Napijem se."
,,A-ale já říkal-"
,,Alecu, říkat můžeš co chceš, ale vždycky když jde o něj, tak tak rozkošně zčervenáš-"
,,Izzy!" ohradil jsem se, ale barva mého obličeje se spíš začínala podobat karmínové, ,,Dobře, uznávám. A-ale nikomu to neříkej!"
,,Jako hrob." zasmála se a imaginárním klíčkem si zamkla pusu, než ho odhodila do davu tanečníků. Utrápeně jsem si promnul oči: ,,Tak pojď na to pití."
***
Měl bys začít žít pro sebe, Alexandře.
Shhh. Rozumím. Zůstaneš ještě na jeden drink a pak se rozhodneš.
Tak... Děkuji.
Na nás.
Alexandře.
Alexandře.
Alexandře.
,,Izzy?" kuňkl jsem ze své pozice fňukám-na-baru a ona se na mě přiopile usmála: ,,Copak ťuňťo?"
Alec? Nesmysl. Tak krásné jméno jako Alexander bys neměl komolit hloupými přezdívkami, Alexandře.
,,Půjdeme už domů?
,,Copak? Už tě to nebaví?"
,,Ale jo, baví, jenom... Jsi opilá a j-já potřebuju být chvíli sám." povzdechl jsem si a mávnutím ruky přivolal upířího barmana Eddieho, aby mi donesl účet. Z toho čísla se mi zamotala hlava. Já jsem se opile necítil, spíš naopak. Zato Izzy pila jako duha. Bože, jak já ji dostanu vcelku domů? To bude masakr.
Zaplatil jsem a vyvláčel Izzy na čerstvý vzduch. Okamžitě se zapotácela.
,,Vpohodě?"
,,Jo... Alecu?"
,,Ano?"
,,Vezmi mě domů." kuňkla a opřela se o mě. Nějak rychle otočila list, to se mi moc nezdálo. Jindy by dokázala chodit po klubech celý den.
,,Jsi vpořádku?"
Záporně zakroutila hlavou a o pár sekund později už byl obsah jejího žaludku v keři. Eh, co já s ní mám dělat? Když ukončila svou dozajista zábavnou činnost vzal jsem ji do náruče, protože se sotva držela na nohou. Navíc, tak vysoké podpatky by v tomhle stavu určitě nezvládla ani ona.
,,Děkuju."
,,Snaž se mi nepozvracet košili, dobře?"
,,Taky tě mám ráda, ťuňťo."
***
,,Isabelle?"
,,Hmm?" s lehkým úsměvem zvedla hlavu z mé hrudi. Nestávalo se moc často, že bych jí oslovil celým jménem. Vždycky to totiž dokázalo získat její drahocenou pozornost. I ve stavu jako je... Ehm, tenhle.
,,M-myslíš že... Ale nic." zavrtěl jsem hlavou. Měl bych se praštit. A pořádně. Hrozné je už jen pomyšlení nechat ji v tomhle stavu dojít poslední ulici samotnou. Neodpustil bych si to.
Ona se ale opatrně postavila na vlastní nohy a uhladila mi pomačkanou košili: ,,Do devíti ráno budeš zpátky v Institutu, jinak na to matka příjde a zamkne nás oba do nějaké truhly."
,,C-cože?"
,,Chtěl jsi jít za ním, ne?" nakrčila obočí.
,,N-no, ehm, asi jo, a-ale to je stejně jedno, určitě už spí."
Izzy vyprskla smíchy: ,,On? On a spát? Teď? Je půl jedenácté, to se začíná rozjíždět jeho párty!"
,,Klubů mám prodnešek až až."
,,To byla mefatora, Alecu."
,,Myslíš metafora, ne?"
,,To je fuk. Ty se teď otočíš a půjdeš rovnou za ním, pozdravíš ho a budete si povídat jako dva naprosto normální lidi a oba si to užijete, jasný? Já tu jednu ulici zvládnu."
Měl bych? Chci? Rozhodně nechci Izzy nechat samotnou. Jednou jsem její starší bratr a třebaže je dospělá, pořád za ní cítím určitou zodpovědnost a bratrský ochranářský pud. Uch, to vyznělo divně.
,,Jdi Alecu," pohladila mě po tváři, ,,Dej tomu šanci."
Má pravdu, měl bych to alespoň zkusit.
Výborně drahoušku.
Ty zmlkni, pitomá palice! Já se tu snažím přemýšlet! I když...
,,Dobře," zašeptal jsem, ,,Zkusit bych to mohl."
,,Jen se nedělej. Já vím, že tam chceš jít. Nemáš se čeho bát. A já už taky půjdu, nechci potkat Jace."
,,To chápu. Buď opatrná, Izzy."
Než jsem se nadál, stál jsem tam sám. Nervózně jsem zatřepal hlavou a rychle zašel do nejbližšího klubu, abych sehnal něco na odvahu. Budu ji potřebovat.
***
,,Oh, málem jsem to minul." zasmál jsem se a v odrazu skleněných dveří se poupravil, abych nevypadal jako kdovíjaký pobuda. Nebyl jsem opilý, jen jsem měl pár skleniček na odvahu. Kdybych to neudělal, nemotal bych se teď kolem jeho bytu. Chvíli jsem tam stál a rozmýšlel se, co dělat. V tom baru jsem vypracoval plán bitvy, který zněl asi takhle: Dopít, zaplatit, jít k němu než si to rozmyslím. A tam jsem taky s plánováním zkončil.
,,Hmm, co bych tak.. Á, mám to. Prostě zaklepu, jasně."
Když se moje prsty dotkly dveří, všechen alkohol ze mě ihned vyprchal. Ztěžka jsem polknul.
Vážně to chci?
Zatřepal jsem hlavou a lehce zaklepal.
Jistě že to chci. Chci vídat jeho úsměv každý den, chci ho držet v náručí, já... Ne, ne, ne, co to dělám? A co má rodina? Třeba není doma, když teď uteču...
Měl bys začít žít sám za sebe, Alexandře.
Polknul jsem knedlík, co se mi začínal tvořit v krku a donutil se stát klidně. Má pravdu. Celý můj život byla lež postavená na blahu druhých. Měl bych začít žít sám za sebe. ...Nebo pro někoho.
,,Který drzý idiot mě zase vyrušuje bez toho, aby si domluvil schůzku?!"
O krok jsem ustoupil a ze všech sil se snažil zachovat si vyrovnaný dech. Ozvalo se chřestění klíčů. Bože, dělej Alecu, uteč!
,,Oh! Alexandře."
Pozdě.
,,Magnusi."
Při prvním pohledu na něj se vypařilo všechno ostatní. Rodina, problémy, starosti,... Zůstal jen on.
Stál jsem ztuhle ve dveřích a několik vteřin mu nepokrytě zíral do očí. Dřív než jsem se v nich mohl začít topit, začal naštěstí fungovat zbytek mého mozku a donutil mě nervózně si odkašlat: ,,Nejdu nevhod?"
,,Samozřejmě že ne. Pojď dál."
Vážně? To mě jen tak pozve dovnitř? Co kdybych byl třeba shax démon? Možná čarodějové démony vycítí, co já vím.
,,Sedni si, jako doma." mávnul rukou směrem k obyváku. Nenápadně jsem si ho prohlédl. Úzké černé džíny dokonale obtahovaly jeho nohy, tmavě červená košile dokonale ladila s barevným pruhem ve vlasech a nechyběl mu ani typický černý lak na nehty. Levé ucho mu obtáčela stříbrná naušnice ve tvaru hada. Oči mu zvýrazňovaly černostříbrné kouřové stíny a spousta drobných stříbrných třpytek. Jak jinak, zase dokonalý. Málem jsem nadskočil od leknutí, když se jeho oči obrátily na mě. Přistižen při činu. Rychle jsem odvrátil pohled a zrudl ve tvářích. Nejraději bych se propadl. Vždyť jsem na něj nefalšovaně zíral.
,,Tak Alexandře," usměv v jeho hlase byl jasně znatelný, ,,Dojdu nám namíchat nějaký drink a ty mi pak povíš, co tě ke mně v těchto hodinách přivádí."
Než jsem mohl odpovědět, byl pryč.
,,Sakra!" praštil jsem sebou do nejbližšího křesla. Tak to bylo trapný. Co si o mě teď musí myslet? Vypadám jako blbec. Bože... Ale... Kde je?
,,Ehm... Magnusi?"
Už by měl být zpátky, trvá mu to nějak dlouho.
,,Magnusi?"
Vstal jsem z křesla a rychle zamířil do kuchyně. Můj žaludek se změnil v klubko hadů, což mě značně znervóznilo. Intuitivně jsem pevně sevřel luk v ruce.
,,Magnusi?"
Něco je špatně.
,,Magnusi?!"
Vrazil jsem dovnitř. Můj svět se na okamžik úplně zastavil.
Magnusi.
Ani jsem nepostřehl, že zakládám šíp do drážky a střílím. Znova. A znova. Žádná nervozita nebo stres, jen strach. Strach o něj.
Šíp, luk, výstřel.
Znova.
Znova.
,,Magnusi!" vykřikl jsem, když se poslední démon rozplynul na všudypřítomný černý prach. Jak se sem ksakru dostali? Z jejich zbytků mi slzely oči a lepilo se mi to do vlasů, ale to mě v tu chvíli vůbec nezajímalo.
,,Magnusi?"
Luk i toulec jsem odhodil na zem a klesl na kolena. Žil. To jsem věděl jistě. Musel žít. Musel...
,,Magnusi..."
,,P-pozo-"
Vzduch proťalo drnčení tětivy, než se ozval výkřik a mlasknutí, když se šíp zanořil hluboko do masa.
Člen Kruhu se v bolestech svezl k zemi.
,,Magnusi, jsi vpořádku? Magnusi!" Byl v bezvědomí, ale žil. Bože, je to moje vina. Přijdou sem zrovna v den, kdy přijdu já. Kdy s ním chci být. Já... Museli mě sledovat. Kvůli mně...
Vzal jsem ho opatrně do náručí a pevně ho stiskl. Důsledkem jeho přítomnosti se mi zrychlil dech a srdce mi bušilo rychleji a silněji.
Nehodlal jsem ho spustit z očí, tak jsem místo ložnice zvolil za stanoviště gauč. Nějaký čas zpátky tam podobně ležel ten vlkodlak Luke. Jen Magnus neměl žádná viditelná zranění. Jestli nebude v pořádku...
Dovolil jsem si ho jemně pohladit po tváři, než jsem jako parní lokomotiva naběhl do kuchyně.
,,Stůj, parchante!" zařval jsem a vpustil do lýtka toho zrádce další šíp. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Tentokrát ale vztekem.
,,Kdo tě poslal?!"
,,S děckama nemluvím."
Přišlápnul jsem mu zraněnou nohu a chladně pozoroval jeho agónii. Je to zrádce. Pracuje s démony. Nebo s tím, kdo je ovládá. A ten chce zabít mého čaroděje. To. Nikdy. Nedovolím.
,,Zabij mě! Prosím! Nebo to udělá on!" dostal ze sebe mezi vřeštěním. On. Kdo on?!
,,Kdo?!"
,,Prosím!"
,,Kdo tě poslal?!"
,,V-Valen-ti-"
,,Prachant!" zařval jsem a začal přecházet tam a zpátky. Vztek ve mně přímo bublal. Potřeboval jsem do něčeho pořádně kopnout.
,,Jestli se mi někdy ten hajzl dostane pod ruku-"
Z podlahy se ozvalo zasípání: ,,Prosím, lovče..."
Rozklepanými prsty jsem sáhnul k opasku pro dýku. Fajn, možná jsem sebou nakonec neměl jen luk. Dobře, tak... Dobře. Zadržel jsem dech a rychle ukončil trápení toho ubožáka. Pak jsem odskočil na druhou stranu místnosti. První vražda člověka. Byť zrádce.
Nezdržoval jsem se tím ale dlouho, ani už jsem nepřemýšlel, jak zavraždit tak nechutnou a zvrhlou osobu, jako je Valentine. Nezajímaly mě ani vlastní rozklepané ruce nebo krev na košili. Zajímalo mě jen jedno.
,,M-magnusi."
Nezajímalo mě, jak jsem se ocitl vedle něj na zemi. Nezajímalo mě, že jsem byl pokrytý zbytky démonů. Nezajímalo mě, že několik metrů od nás ležela mrtvola.
,,Notak, prober se. Prosím. Magnusi, prosím, otevři oči."
Vlastní oči mě začaly pálit dvakrát víc než předtím a to byl signál, že se mi za chvíli spustí slzy. Abych je zahnal, tryskem jsem doběhl pro lékárničku a namočený obklad. A když říkám tryskem, myslím tím, že bych mohl slušně konkurovat upírovi.
,,Tohle není vtipné," vydechl jsem a otřel mu čelo a tváře. Stále nevypadal, že se chystá probudit. Začínal jsem být vyděšený.
,,Magnusi."
Jemně jsem s ním zatřásl.
,,Bane, koukej se probuit!"
Nic.
,,Zatraceně!" zaklel jsem a přiložil mu dlaně na horké tváře, ,,Vstávej ty egoistickej troubo!"
Nechal jsem hlavu klesnout na jeho hrudník, byl jsem vyděšený a zoufalý. Jestli takhle bude končit každé naše setkání, tak raději už nikdy nevystrčím nos z Institutu. Teda... Pokud... Pokud ještě nějaké...
,,Magnusi..."
Zhluboka jsem se nadechl a lehce nadzvedl hlavu. Jen tak, abych viděl jeho obličej. Ty krásné jemné rty, kouzelné zavřené oči. Všechno. Byl nádherný.
,,Prosím tě... Magnusi, vzbuď se mi." zašeptal jsem a palcem mu jemně přejel po lícní kosti.
Ani jsem nemusel přemýšlet. Chtěl jsem... Alespoň jednou... Adrenalin mi stále koloval v krvi i s menší dávkou odvahy. Tak moc jsem chtěl, aby se posadil, pronesl nějakou tu nesmyslnou poznámku a naštval všechny kolem. Začal se mi chvět dech.
Poslední hluboký nádech a zavřel jsem oči. Pomalu jsem se skláněl, až dokud jsem neucítil jeho úžasné hebké rty na svých. Svět se zastavil.
Ztratíš dech, když vstoupí do místnosti.
Srdce ti bije rychleji.
Cítíš jeho dech.
Cítil jsem na tvářích jeho dech, cítil jsem zběsilý tep jeho srdce, jeho parfém i teplo jeho kůže. Věděl jsem, co to znamená. Už dlouho. Jen jsem... Měl strach. Ale teď... Chci jen, aby se vzbudil... Prosím...
,,Magnusi..."
Z koutku oka se mi skutálela slaná kapka a dopadla na jeho jemnou kůži.
,,Prosím."
Vtom se jeho dokonalé rty jemně pohly proti mým.
Odtrhl jsem se od něj a už ani nezadržoval slzy, hromadící se mi v očích. Bože prosím...
,,M-magnusi?"
,,Alexandře..." zašeptal svým dokonalým hlasem a upřel na mě pootevřené jiskřící oči.
Na nic jsem nečekal a znova zoufale vyhledal jeho rty. Bože, je vpořádku. Nic mu není. Díky bohu.
Jeho ruce si brzy našly místo na mém zátylku, zatímco moje zůstávaly na jeho líčkách. Plně jsem si nastálou situaci uvědomoval a nechtěl jsem na ní nic měnit. Chtěl jsem, toužil jsem, líbat ty rty do konce života. Nepustím ho. Ne teď, když ho držím v náručí. Ne, když jsem o něj málem přišel. Ne.
Proud slz na mých tvářích se zvětšil. Bože, vždyť jsem ho málem ztratil.
,,Alexandře-"
,,N-nepřestávej." přerušil jsem ho mezi polibky. S radostí mi vyhověl. Líbal mě něžně, jako by se bál, že mě vyleká a já uteču. Místo toho jsem se ale odvážil něžně skousnout jeho ret. Snažil jsem se mu ukázat, jak moc o tuhle chvíli stojím. O něj. Jak moc ho potřebuju. Jak moc tenhle lovec potřebuje svého čaroděje.
,,M-myslel jsem, že-"
,,Neměj strach," zašeptal mi do rtů, ,,Neopustil bych tě, Alexandře. Nikdy."
Nedokázal jsem na to nic říct. Neumím moc mluvit. Místo toho jsem do polibku dal všechny své pocity. A čaroděj mi oplácel stejnou mincí. Dokázal bych ho líbat celé věky. Bohužel, docházel nám kyslík.
Celý červený jsem se udýchaně odtáhl a na zlomek sekundy se zasekl v jeho zářících očích. Pak jsem sklopil pohled.
,,Jsi vpořádku, Magnusi?"
,,Alexandře..."
,,Magnusi..." Vzal jsem ho za nataženou ruku a přiložil si ji nejistě na tvář. Bože, jsem tak rád, že je vpořádku. Kdyby se mu něco stalo...
,,Vyděsil jsi mě."
,,Opravdu, lovče? Potom ale myslím, že to stálo za to." zasmál se a palcem mi jemně přejel po spodním rtu. Málem jsem pod tím dotekem roztál. Musím mu to říct. Chci, aby to věděl. Musí to vědět. Odvahu Alecu.
,,M-magnusi?"
Teď nebo nikdy.
,,Ano, Alexandře?"
Zadíval jsem se do jeho hlubokých jasných očí a nedokázal potlačit červenání, když mě propaloval pohledem a usmíval se u toho, jakobych byl jediná věc na světě. V jeho pohledu bylo tolik slov a přece jsem jim nerozuměl. Jeho oči byly plné tajemství a tančili v nich zářivé jiskřičky snad způsobené mnou. Už jsem nedokázal odvrátit pohled.
,,M-miluj-u t-tě."
,,Taky tě miluji, Alexandře." usmál se a spojil naše rty v láskyplném něžném polibku.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
HoneyWi
~~~
Okey, tahle věcička má bez keců autora asi 5555 slov. Nemám tušení jak jsem to dokázala. :D
Každopádně, na popud mé kamarádky (protvoro!) jsem ochotná napsat tento díl znova (jakoby další část, ale to samé), ovšem z Magnusova pohledu. Musíte se k tomu ale vyjádřit. :D
Snad jsem vás neznechutila.
Btw, pardon, ale moje skloňování jmen je fakt, ehm, originální. Mám holt radši čistou angličtinu, tak nemám šajna jak to skloňujete :D
To je ode mě vše.
Těším se na vaše komentáře. ^^