Tommy a Newt

9

Pohled Thomase

Tentokrát se mi už nezdají ty vzpomínkové sny, ale zdá se mi něco mnohem horšího. Vidím Newta v labyrintu a běží k němu rmut. Křičím na něho, ať utíká pryč, ale je to k ničemu, jenom tam tak stojí a sleduje, jak se k němu blíží ta bestie. Vidím, jak ho rmut odnáší pryč.
.
"Thomasi Thomasi probuď se!" křičí na mě někdo. Otevřu oči a rychle se posadím. Vedle mě sedí Newt. Rychle ho obejmu. Jsem rád, že mu nic není. "Co se ti zdálo?" zeptá se, jakmile ho pustím.
"Byl jsi v labyrintu a rmut tě zabil." řekl jsem a podíval jsem se mu do očí. "Hele, nic mi není, jsem tady a v pořádku. Ještě se trochu prospi, dneska se do labyrintu nemusí." "Ani nevím, jestli ještě vůbec usnu." Newt začal přemýšlet. "Tak se pojď projít, třeba zapomeneš na ten sen" řekl a pomohl mi vstát. Šli jsme do lesa. Procházeli jsme se asi hodinu, když nám oboum začalo kručet v břiše. "Asi bychom se měli vrátit. Aspoň na snídani." řekl jsem a Newt přikývl.

S Newtem si hodně rozumím, on jediný mě chápe.

Po obědě jsme šli s Minhem k mapám, domlouvat strategii na zítřejší „výlet" do labyrintu. „Musíme jim to říct, že známe cestu ven." Řekl Minho. „Vím, že chceš, aby věřili, že je cesta ven, ale nejdříve zjistíme, kam to doopravdy vede, než začneme na celý Plac vykřikovat „Našli jsme cestu ven!" Zítra zjistíme, kam to vede a co tam je. Kdo ví, co tam může být.

Ráno už jsme čekali, než se otevře labyrint, abychom mohli najít cestu ven. Doběhli jsme, až tam kde jsme byli včera, nic nového jsme neviděli. Zase jsme byli jenom u rmutí nory, když jsme zaslechli divné zvuky, za tu dobu co už jsem tady, jsem poznal, že je to rmut. S Minhem jsme si vyměnili tázavé pohledy, ale na nic jsme nečekali a rozběhli se směrem k Placu. Když jsme dorazili, všichni se ptali, co se stalo a proč jsme přišli tak brzo. Minho jim řekl o rmutech. Ze začátku nevěřili, ale později se začali obávat. „Minho musíme jim říct pravdu" pošeptal jsem Minhovi, aby to nikdo neslyšel. Jeho kývnutí mi stačilo. „Počkejte, cesta ven existuje. A my ji známe." „To je skvělý" ozval se Chuck. „Bohužel je tu problém." „Vede přes rmutí noru" dokončil Minho. „Našli jste rmutí noru a my do ní máme vlézt?" „Chucku je to jediná cesta." To by nebyl Gally, aby se taky neozval. „Nebo tam může být tucet rmutů, Thomas zase neví, co udělal." A to stačilo. „Aspoň se snažím něco dělat. Co jsi udělal ty Gally? Jenom se pořád schováváš za zdmi." „Něco to řeknu, bažante. Jsi tu tři dny jasný, já jsem tu tři roky! „Jo jsi ti tři roky a pořád jsi tady." Takhle jsme se hádali asi ještě půl minuty, než to Newt utnul. „Hej přestaňte, jde o Albyho, probudil se." (Teď nevím, jestli jsem psala, že ho uštknuli, ale kdo viděl film nebo četl knížku ví o co se jedná). Šel jsem s Newtem až na ošetřovnu. „Alby, jak je ti? Objevili jsme cestu ven. Slyšíš mě? Dostaneme se odsud." V jeho očích se zaleskli slzy. „Thomasi, já si vzpomínám." „Na co si vzpomínáš?" To co řekl, mě zaskočilo. „Na tebe, na tebe si vzpomínám. Vždycky jsi byl jejich oblíbenec. Proč jsi to udělal? Proč jsi sem přišel?" Nikdo nechápal, o čem mluví, ale já věděl, že to má něco společného s těmi sny, co se mi zdají. Když v tom jsme uslyšeli hluk. Rozběhli jsme se podívat, co se stalo.

„Winstone, co se stalo?" To co řekl, nám vyrazilo dech. „Brány se nezavírají!"

Ahoj, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nebyl čas psát. Snad se vám dnešní kapitola bude líbit. ♥