Tommy a Newt

Poslední Část

Předem vám chci poděkovat za tyhle skvělé čísla přes 1K čtení  a 70 votes. Ještě uvidím, jestli udělám pokračovaní, ale zvažuji, že ano. A teď už zpět k příběhu. 

Viděl jsem světla, vypadalo to jako tunel. Potom tam byla laboratoř. Byla to ta laboratoř z mých snů. A byla tam žena. Ze začátku jsem ji moc dobře neviděl. Viděl jsem spoustu dětí. V hlavě mi probíhal rozhovor s Newtem, tehdy u ohně. „Kdo nás sem poslal?" „To nevíme?" Rozhovor skončil a já jsem dál hleděl na onu laboratoř. Viděl jsem sám sebe, jak sedím za jedním z počítačů. Takže Gally měl pravdu, já za to můžu, za všechno. „Thomasi Zlosin je dobrý." Potom jsem je viděl, všechny, jak umírají. Gally, Newt, Alby, Ben, Minho... Všichni.

Potom už jsem viděl strop díry. „Tommy? Jsi v pořádku?" ozval se Newt vedle mě. „No co jsi sakra myslel?" zeptal se mě Chuck, který byl společně s Minhem venku. „Co se stalo?" zeptal jsem se, když jsem si sedl. „Teď to tu vede Gally" řekl Miho „Dal nám na výběr. Buď se přidáme k němu, nebo se večer necháme vyhnat s tebou." „Gally všechny přesvědčil, že za to můžeš ty" řekl Newt. „No, tak to měl pravdu." „O čem to mluvíš?" zeptal se Minho. „Tohle místo, není to, co jsem si mysleli, že je. Není to vězení, je to test. Začalo to, když jsme byli děti. Dělali nám různé testy. Dělali na nás pokusy. A pak začali lidi mizet, každý měsíc jeden. Posílali je sem do Labyrintu, ale ne nás všechny. Já jsem jeden z nich. S lidmi co vás sem zavřeli, jsem pracoval. Sledoval jsem vás. Vy jste byli tady a já na druhé straně. Tohle jsem vám udělal já. Ale je tu jedna věc, kterou stále nechápu. Proč by mě sem posílali, když jsem byl s nimi. „To je jedno" řekl Minho. „Jo, má pravdu, je to jedno." Začal Newt. „Všechno. Ti lidé, kterými jsme bývali, už neexistují. Tvůrci se o to postarali. Ale na čem záleží, je, co jsme teď a co uděláme právě teď. Šel jsi do labyrintu a našel jsi cestu ven." „Jo, ale kdybych to neudělal, Alby by ještě žil." „Možná, ale vím, že kdyby tu byl, řekl by ti to samé, co já. Zvedni zadek a dokonči, co jsi začal. Protože, když neuděláme nic, bude to znamenat, že Alby zemřel zbytečně. A to nepřipustím." „Dobře."

Společně jsme šli za Gallym. „Taková škoda" ozval se Gally. Já mu asi fakt jednu vrazím. „Gally tohle není správné" řekl Winston. Pánvička pokračoval „Co když má Thomas pravdu. Možná nás odvede domů." „My jsme doma a já nechci na zdi škrtat další jména. „Fakt si myslíš, že vyhnáním něco vyřešíš?" „Ne, tohle není vyhnanství, je to obětování" řekl Gally a začal mě přivazovat ke kůlu. „Gally, co to děláš?" Tohle v plánu nebylo, snad ti dva něco vymyslí. „Až rmutové dostanou to, pro co sem přišli, všechno bude jako dřív." Nemůžu to takhle nechat. „Když tu zůstanete, rmutové se stejně vrátí. A budou se vracet, dokud nebudete všichni mrtví. „Drž hubu." Když Gally odstoupil ode mě, Pánvička mě odvázal a Newt s Minhem vyřídili pár Gallyho spojenců. A tak jsme stáli naproti Gallymu já, Newt, Mihno, Chuck, Pánvička. „Nemusíš jít s námi, ale my odcházíme. A kdo chce jít s námi, má poslední šanci. Já vím, že se bojíte, ale to já taky, ale radši budu riskovat život, než ho strávit tady. My sem nepatříme. Tohle není náš domov. Poslali nás sem. Můžeme se odsud dostat." Winston se k nám připojil a za ním Jeff a ještě pár dalších. „Gally, je konec. Pojď s námi." Hodně štěstí proti rmutům."

A tak jsme se vydali do labyrintu, i když nás pár zemřelo, dostali jsme se ven. Byla to ta laboratoř, o které jsem měl sny, kterou jsem viděl ve vzpomínkách. „Tady to všechno začalo." Najednou se spustilo video. „Dobrý den, jsem doktorka Ava Paige. Ředitelka Oddělení smrtící izolace nezletilých při zániku lidstva (ZLOSIN). Jestli se na tohle díváte, dokončili jste labyrintový test. Ráda bych vám poblahopřála osobně, ale není to bohužel možné. Jistě jste teď velice zmatení, rozzlobení, vystrašení. Ujišťuji vás, že vše, co se vám stalo, vše, co jsme vám udělali, mělo svůj důvod. Nepamatujete si to, ale Slunce sežehlo náš svět." Na obrazovce se začaly ukazovat snímky a videa ze světa. „Miliardy lidí zahynuly při požárech, hladomoru, globálnímu utrpení. Následky byly nepředstavitelné. Ale pak to bylo ještě horší. Nazvali jsme to Erupce. Smrtící virus, který napadá mozek. Je brutální, nepředvídatelný, neléčitelný. To jsme si mysleli. Časem se narodila nová generace, která virus přežila. A existoval důvod doufat v lék. Ale nalézt ho nebylo snadné. Mladí museli být testování, dokonce obětování, v nehostinném prostředí, kde lze sledovat jejich mozkovou aktivitu. Abychom pochopili, v čem jsou odlišní. V čem jste vy odlišní. Možná to nevíte, ale jste velmi důležití. Bohužel, vaše zkoušky teprve začaly. Venkovní svět na vás čeká. Pamatujte Zlosin je dobrý." Po té co to řekla, přiložila si pistoli k hlavě a stiskla spoušť.

Otevřely se dveře a my jsme byli konečně volní. „Vypadneme odsud." Když v tom jsme ho uslyšeli. „Ne." Byl to on, byl to Gally. Byl uštknutý. V ruce měl zbraň. „Nemůžeme odejít" „Gally, jsme venku" Snažil jsem se mu to rozmluvit, bohužel, nešlo to. „Myslíš si, že tam budeme volní? Odsud není úniku" řekl a namířil na mě zbraň. „Gally poslouchej, můžeme ti pomoc, jenom odlož tu zbraň." „Všichni patříme do labyrintu" řekl a vystřelil. Ve stejnou chvíli po něm Minho hodil kopí. Gally spadl na zem. Když už jsem si myslel, že je po všem, ozval se Chuck. „Thomasi..." když jsem se na něho podíval, viděl jsem na jeho triku rychle se rozroustající skvrnu od krve. „Chucku. Sakra. Chucku vydrž." Snažil jsem se tlačit na ránu. „Dívej se na mě!" „Thomasi, najdi moji mámu a dej jí to." Dal mi figurku, kterou vyrobil ještě v Place. „Ne Chucku dáš jí to sám. Slíbil jsem ti to." „Vezmi si to. Děkuju." „Ne Chucku, ty to...." Bohužel už bylo pozdě, zemřel mi v náručí. Už jsem to déle nevydržel a rozbrečel se jako malé děcko. Nebyl jsem jediný, kdo brečel. Ani jsem si nevšiml, že někdo přišel, dokud mě od Chucka neodtrhli. Viděl jsem jenom vzdalující se těla. Chucka a Gallyho. Když jsme vyšli ven, neviděl jsem nic jiného než jenom písek. Nastoupili jsme do helikoptéry. Sedl jsem si vedle Newta, on mi byl v tuhle chvíli nejbližší. „Jste v pořádku?" Zeptal se nás jeden z těch, kteří nás zachránili. Newt mi položil ruku na rameno. „Teď jste v bezpečí. Když jsme odlétali všichni jsme se nahrnuli k oknu. Viděli jsme labyrint. Tak takhle tedy vypadá. „Všechno se tď změní."