V sídle šílence

Část 2

"Žádnéohledy....." zopakoval jsem ,než jsem se znovu zhroutil.Vzbudil jsem se až v nějaké kleci s polštáři. Posadil jsem se,rozhlédl a málem dostal infarkt z jednoho z dvojčat. "Haku,nebo Haru? No, to je jedno. Proč si tady? A jo vlastně! Vy se semnou nebudete bavit. Tak mi odpověz aspoň na tohle. Nikomu toneřeknu."

Haru:potom, co doporcoval mrtvé tělo a uvařil pro nového hosta, doneslmu jídlo na tácu. Čekal, než se sám probudí, pak se na něj jenchladně podíval a položil před něho jídlo. "Maso...potřebuješdostatek železa" řekl jenom a odešel.

Jáseděl v pracovně a pak jenom prošel do mého pokoje až k velképtači kleci.

Pustiljsem se do jídla. To maso bylo zvláštní. Nikdy jsem takovénejedl. Ale což, chutná to dobře. Snědl jsem jen půlku. Bylotoho strašně moc. "Taky mi k tomu mohli dát sůl nebo takněco. A co víc! Mohli mi k tomu sakra dát příbor." Trochujsem se vzteknul, ale když přišel on, rozhodl jsem se zarytěmlčet.

Vstoupiljsem do místnosti a podíval se na něj, uviděl jsem, že můjrozkaz nebyl splněn úplně. A to dvojčata moc dobře věděla, cojídlu vše patří. "Haru!" Vyštěkl jsem na muže v rohumístnosti, kde skryty hlídal. Došel ke mě a v tu chvíli mupřiletěla taková facka, že padl do kolen. "On práva nemá,ale můj rozkaz je pro tebe jediný" jen co se zvedl, donesl mubrusinkový džus a příbor.

"Dík"zabrblal jsem na Harua. Vypil jsem džus, ale maso už jsem nedojedl."Jsem plný......" prohlásil jsem sám pro sebe a svalilse do polštářů. Taky mi nemuseli dát tak velký flák masa. Tobych do sebe v životě nenasoukal všechno, i kdyby za to byl milionnebo svoboda. Stočil jsem se do klubíčka a chystal se spát.

Nechaljsem jídlo odnést a sedl si do křesla. Pustil jsem hudbu, milujiklasickou hudbu a taky si ji dávám hodně nahlas. Zatím jsem sivytáhl oblibenou knihu a začal si číst, jestli bude hračkaprudit, tak přes ní necham hodit nějaký přehoz.

Klasickáhudba mě probrala. Povzdechl jsem si. Tuhle skladbu umím na houslea velice rád si zahraji, ale to mi tady nedovolí. Začal jsemlitovat, že jsem kdy tu práci přijal. Hra na housle byl můjjediný únik z dnešního světa. Chytl jsem si proto imaginárníhousle a smyčec a hrál jsem na ně spolu s hudbou. Slzy stezku povolnosti v hraní mi tekly po tvářích, ale já měl klidný výraz.

Vzhlédljsem, to, co dělal, mě trochu překvapilo, ale nedal jsem to znát.Došel jsem k němu a naklonil se ke kleci. "Tak, že bysnakonec nebyl tak nudná hračka? Až na ten výraz...." sjeljsem ho pohledem a chytil ho za bradičku. "Chtěl bys housle?Chtěl?" Pohledem jsem zabloudil k blízké skříni, on si tohoasi předtím nevšiml, ale jedny housle tam ležely, od mistra,který je pro mě vytvořil vlastníma rukama před více než 400lety.

Mlčkyjsem kývl. "Jsou nádherné. Už od pohledu budou hrátnepoddajně, ale krásně, tak jako jejich majitel. Staré houslevždy nejlépe hrají, protože jejich tóny jsou léty krásnějšía krásnější." šeptal jsem při pohledu na nezvyklé,nádherné housle.

"Ohano, jsou tak unikátní, že jejich cenou byl život nesmrtelnýjako krása toho, kdo je vytvořil..." řekl jsem tlumenýmměkkým hlasem, jako bych ho sváděl. V klidu jsem ho pustil adošel pro podivně tvarované a nádherné housle z velmi vzácnéhodřeva. "Co mi nabídneš za pár minut s houslemi?" Zasmáljsem se trochu škodolibě.