V sídle šílence

Část 3

Nechaljsem si napustit vanu a v té jako obvykle usnul. Je to skoro užjako zvyk, prostě si lehnu do vany a v tu chvíli spím. Vlastnějsem skoro usnul už na kraji vany, když se mi napoustěla. Co setýče mé nové hračky, co mě začala velmi bavit. Možná budučistit krev všem dalším... je to lepší než krev z lahve. Ovšemvůbec mě netrápilo, v jakém stavu jsem ho tam nechal... zničittam neměl co a dost možná jsem to trochu přehnal a budepotřebovat krevní infuzi.Zavolaljsem si dvojčata. "Dojděte zařídit vše ve městě a kuptetomu něco na sebe..." polohlasně jsem rozkázal a znovu usnulve vaně. Až po půl hodině jsem se přesunul do postele.

Bloudiljsem po chodbách a hledal nějakou cestu ven. Nahlížel jsem dorůzných dveří, které šly otevřít. V sídle upíra se najdouzajímavé věci. Viz. sklad krve. Asi mě za to zabije, že se muhrabu ve věcech, ale neodolal jsem a jednu láhev krve jsem siotevřel. Napil jsem se. "Hmmmm... mňam... Tohle je faktdobrý." Pustil jsem se do láhve a za chvíli už byl jejíobsah v mém žaludku.

Spaljsem tvrdým a nerušeným spánkem, na spaní v rakvi mě neužije,občas se potřebuju otočit na bok. Navíc postel je mnohdy naněkteré činnosti pohodlnější. Sny nemám, je to spíš, jako bykolem byla jen tma a klid. Na oknech jsou neustále černé sametovétěžké závěsy, které nepropustí ani jediný paprsek slunce.Uslyšel jsem alarm, nějaký vetřelec... zřejmě nějaký upířízlodějíček, co si myslí, že mi ukradne mé soukromé zásoby.Takové situace nemám vážně rád... ale zajímá mě, jak se semdostal. Oblékl jsem si kalhoty a rychle se vydal za ním. Vzal jsemto po tajném schodišti, potichu jsem se přiblížil ke skladu krvea prudce otevřel dveře...

Zastaviljsem se v půlce druhé láhve a zíral na něj. Pomalu jsem jizašpuntoval a odložil. "To není, jak to vypadá. Já myslel,že je to víno a...." Rychle a nenápadně jsem schoval prvníprázdnou láhev.

Začaljsem rudnout vzteky, zařval jsem na něj, až se mi odhalilišpičáky. Chytil jsem ho za ruku a táhnul ven, dveře jsem zavřeltak prudce, že málem pukly. Mrštil jsem ho proti zdi a došel sipro něj. Zvedl jsem ho a táhl nahoru nezajímajíce se o to, ženestíhá zvedat nohy na schodech. Nakonec jsem ho vhodil doprostředmístnosti. Hned na skříni vedle dveří ležel bič. Chytil jsemho a mrskl jím o zem, až nebezpečně práskl. Další rána padlana jeho záda...

Řvaljsem omluvy, ale bylo to marné. Když mi přiletěla rána bičem,zastavil jsem se. Snesu cokoliv co mi provede, ale rozhodně ne bič. Otočil jsem se a při dalším prásknutí bič chytil. Bolelo to,ale tohle mu nedovolím. "Můžeš mě mučit, dokonce i ušukatk smrti, ale bič proti mně nepoužiješ. Je mi jedno, jak moc těseru. Bič nepoužiješ. Pokud ano, zabiju se sám a ty si běžhledat novou tupou ovci, která tě na slovo poslechne.

Nasralmě takovým způsobem, že jsem skoro ani nevnímal. Bičem jsemtrhl zpět tak prudce, i když s minimální silou, že ho to strhlok zemi. Došel jsem si pro něj, nezajímalo mě, jestli kouše nebořve. Sevřel jsem mu ruce v jedné své a dotáhl ho k posteli.Nebesa u postele mi poskytly prostor a lano přivázání rukou."Moje sídlo... má pravidla!" Zařval jsem a začal hošvihat bičem přes záda.

"Aleale ale...... to od tebe není hezké Vikoušku. Takhle mlátittakového drobečka. Vždyť se jistě nestalo nic tak vážného."ozval se mladický hlas. Mladík, asi 19, vstoupil do místnosti a zaním trojčata. Zastavil Viktora a trojčata mě odvázala aošetřila.