Já, Superfangril

Kapitola osm: Jak jsem všechno sama díky sobě vyřešila

V Londýně na letišti na mého sadistického manžela čekalo služebnictvo, které přijelo tramvají. Neměli sice hábity a takový ty ponižující oblečky, co vám přesně řeknou, z jaký vrstvy lidi jsou, ale přišli, aby nám odnesli nám kufry, takže jsem si pro jednou nestěžovala.

Dorazily mě ale pak dvě věci. První z nich byla ta, že se Harry zapomněl ohlásit řidiči v Londýně, že přijedeme, a tak na nás nečekala limuzína (za to ho seřvu až v soukromí, nechci, aby nás viděli papparazi hádat se). Druhá z nich byla ta, že když na nás pak čekal taxi (zahnala jsem slzu, fuj), kam by se samozřejmě nevešly všechny moje zavazadla, Harry mi zamítl můj návrh, a to sice aby pro nás přijel takovej ten červenej autobus, ale jen pro nás dva. Jako soukromej. Fakt jsem myslela, že se pudu zabít z toho velkýho Ruskýho Kolotoče s výhledem na celej Londýn. Prostě těžkej lajf, sáhla jsem si na dno.

No co. Tak jsme na konec jeli taxíkem odděleně. Prostě jsme dali kufry, kde se kam vešly a každej jel pak s jednou várkou. Bála jsem se, aby mě někdo neznásilnil, když jsem tam sama a taky, aby mě někdo nevyfotil jak jedu sockou. A jinak jsem samozřejmě svoje kufry nedávala nějakým hloupým služebníkům, ještě by mi to někdo v tej tramvaji cestou zpátky ukradl. A to bych fakt nedávala. Ty kufry jsou od Čanelky.

Když dorazíme domů k Harrymu, žije v nejvyšším patře jednoho čupr moderního mrakodrapu, vybalíme si. Až poté, co si vše sklidím za ním zajdu do obýváku a seřvu ho. ,,Kreténe, co si dovoluješ mě takhle urážet, fakt mam chuť se s tebou rozejít!" a hodím po něm vázu, hádám z diamantů, která se o něj roztříští. Pak odejdu a nechám ho tam.

Jdu pak do naší ložnice a zamknu se. Tiše brečím. Pak si vezmu iPhone a zavolám Seleně, bylo na čase, dlouho jsme spolu nemluvily. Chvíli to vyzvání a pak to ona zvedne. Ozve se první:

,,Kučičko, tak jak se máš?! Viděla jsem fotky na Instagramu a četla jsem článek! Boha jeho, co ten Blesk nenapíše!" vychrlí.

,,Selízku..." odmlčím se, nasucho polknu, protože brečím. ,,Je to moc těžký, potřebovala bych tě vedle mě. Moc mi chybí-" a pak mi to dojde. ,,Co o mně kurva napsal Blesk?" vykulím oči.

,,Tys to nečetla...? No, nečti to. Prostě dost hnusný věci, nemůžeš si to tak brát." chlácholí.

Já už mezitím hledám článek. To. Snad. Ne.

Tak s touto na peníze litou ,,primadonkou" randí lamač dívčích srdcí!  hlásá titulek a pod ním je moje eskymácká fotka z hotelu. Kruci. Zavřu internet a ještě intenzivněji pláču Seleně do telefonu.

,,Hele, víš co? Já tě chápu. Naprosto tě chápu. Zrovna jsem začala znovu chodit s Jusem a ty víš, jak to máme... Prostě je to těžký. Víš, že nerada mluvím takhle po telefonu, takže víš co? Prej jsi u Harryho v Londýně, takže přijedu. Jeho adresu mám, dobře?" a já jsem ráda za to, že jsme kamarádky. Je fakt skvělá bffka.

,,Dobře, děkuju moc." kuňknu.

,,Hele, Harry je skvělej kluk. Vím to já, ví to Jus a ví to plno dalších lidí. Ty se musíš hlavně uklidnit, vždyť víš, že to často přeháníš..." neříká to ve zlým, což je její jediný štěstí.

Frknu. Nevím kde jsou kapesníky. ,,Já vím. Bolí to všechno. Moc."

,,Hele, přijedu a všechno mi povíš, jo? Drž se holka."

,,Jo. Měj se. Jsi boží. A bacha na futra." A típnu hovor.

Zamyslím se nad tím, co mi Selena řekla. Má pravdu. Nejspíš jsem to teď dost přehnala. Harryho snaha je neocenitelná a přece nemůže on sám za všechno, co nevyjde...

Jdu za ním. Je na posteli, posetý střepy a brečí. Nebrečí jako dítě, brečí jako muž. Toho si na něm vážím. ,,Moc mě mrzí, co jsem udělala, Harry. Seš úžasnej kluk, máš dobrý srdce a když seš se mnou, chováš se jako anděl. Oba jsme to přehnali, začneme na novo. Jo?"

Koukne se mi do očí. ,,Jo. To budu moc rád. Já tě totiž taky miluju." to je poprvý, co mi to řekl. Poprvý. A já vím, že tohle je ten pravej.

***

Snad by dnes mohla být další část. Ta už fakt bude pro děj důležitá! :D

R.