(Un)happy girl

In hospital

Ráno jsem se probudila v Daveovo objetí.Když uviděl,že jsem vzhůru,usmál se na mě.

"Dobré ráno,lásko.

Úsměv jsem mu opětovala."Dobré ráno,zlato."Poté co jsem to dořekla mě Dave začal hladit po tváři.

"Jsi tak úžasná,když spíš.Jsi ta nejúžasnější holka kterou jsem kdy poznal."Podíval se na mě zamilovaně a krátce mě políbil.

"Nechci do školy,"Zakoulela jsem očima a pokračovala."chci být dneska celej den s tebou."Usmála jsem se na něj smutně.

"Taky že do školy nemusíš,snad se nic nestane když tam nebudem jeden den."

"Máš hlad?Nechceš něco dobrého přinést?"Zeptal se mě s ustaraným výrazem.

"Klidně mi můžeš něco přinést."Podívala jsem se na něj s hladovým výrazem.
Šel tedy dolů pro nějaké jídlo,kterého se najim.

Sedla jsem si a vzala svůj mobil,který byl hned vedle postele na konferenčním stolku.Odemkl jsem mobil a koukla jsem se jestli mi někdo nepsal nebo tak.

"A sakra!" Vyjekla jsem nahlas,když jsem uviděla 7 zmeškaných hovorů od táty a 5 zpráv od táty a od Carol.
Rozklikla jsem tedy zprávy a podívala jsem se nejdřív na 3 zprávy od táty:

"Kde jsi?"

"Zítra odpoledne máme ject k tetě Anně víš to ze jo?"

"Až si to budeš číst tak mi okamžitě zavolej."

Najela jsem do kontaktů v mobilu a zmáčkla tátovo číslo.

"Ahoj..tati."V mém hlase byl slyšet strach.Nevěděla jsem totiž,jestli mám od něj čekat tu jeho chladnou stránku,kdy nastanou hádky a nebo tu jeho klidnou stránku,kdy bude všechno v pohodě.

"Ahoj,můžeš mi říct kde jsi?"Zatím mluvil klidně,takže se mi ulevilo.

"Jsem u Carol,musela jsem u ní přespat,protože měla dům blíž než já."Lhala jsem.Ani jedno z toho nebyla pravda.Kdyby se táta dozvěděl,že jsem spala u Davea a že tohle celý není pravda,tak by se z myho života stalo peklo.Zapomněla jsem na to,že jde všední den a že mám být ve škole,doufám že to tátovi vadit nebude.

"A proč nejsi ve škole?No to je vlastně jedno,chápu to,že se ti tam určitě nechtělo,ale to že jsi tam nešla jednou,neznamená,že budeš chodit za školu pořád.Ať jsi za hodinu doma."

"Neboj tati,ahoj."Poté co jsem to dořekla mi to típnul,bez rozloučení,asi měl hodně práce nebo špíše byl na mě naštvanej.

Podívala jsem se na poslední 2 zprávy,které byli od Carol:

"Děkuju za včerejšek,jste fakt super."

"Proč nejsi ve škole?"

Nechtěla jsem ji zrovna volat,protože jsem věděla,že to bude s ní na dlouho,tak jsem jí tedy napsala SMSku: "Nejsem ve škole,protože jsem u Davea.Řekni učitelovi,že jsem třeba u doktora,díky."

***
"Ahoj."Pozdravila jsem mého tátu,když jsem mezitím otevírala dveře.

"Ahoj,víš jak jsem se o tebe bál?"Jeho výraz byl vyděšený a starostlivý.

"Ale nic mi není,jsem v pohodě tati."Povzdrchla jsem si jakoby o nic nešlo.

"Mohlo se ti ale něco stát!Víš kolik cizinců chodí venku takhle pozdě večer?"

"Ale nic se mi nestalo.Tati,v klidu prosimte,odvezla nás domů Carol mamka."Obejmula jsem ho a snažila se ho uklidnit.

"No dobře,jdi se nahoru převlíct a pojedeme k tetě Anně."

Vyšla jsem tedy nahoru a ve skříně jsem si vyndala proužkovaný černý tričko a k tomu černý klasický legíny.
Seběhla jsem dolů schody a kývla na tátu,jakože už mužem jít.

Nasedla jsem si do auta,ve kterém už táta seděl.

*
"Myslíš někdy na mámu?"Zvědavě jsem se na něj podívala.Ani nevím co mě to napadlo.Stejně jsem se ho chtěla zeptat na to už dlouho,i když jsem tušila jak na ní občas myslí,ale nechce si to přiznat.

Táta si povzdechnul a začal."Víš ono to je někdy těžký myslet na někoho kdo ti ublížil,ale bohužel je to tak.."Podíval se na mě očima,které měl zaplněné od slz.

"Tati..promiň..já..já to nevěděla,že jí někde hluboko pořád miluješ."

Pořád se na mě díval a vůbec se nesoustředil na jízdu. "Hrozně mi chybí..ale co mám dělat,němůžu na ní pořád čekat.Ona určitě je.."Nestihl to doříct protože před námi byl obrovský plot.Tata se snažil brzdit ale marně..do toho plotu jsme nabourali a já ho ani nestihla varovat,protože já kráva jsem začala rozebírat mámu.

Z pohledu Davea

Zkoušel jsem se Rosie dovolat,ale nezvedala mi telefon.Zkoušel jsem to už snad přes půl hodiny a pořád nic.Tak jsem to vzdal a zavolal jsem Carol jestli náhodou neví kde by mohla být.

"Čau,nevíš náhodou kde je Rosie?"

"Ahoj..ona..je.."Nadechla se."Je v nemocnici.Měla autonehodu s tátou.."Hlas se jí zlomil a já věděl,že to bude vážný.

"Panebože!Za chvíli tam jsem!"Zakřičel jsem ze strachem v hlase a típnul to.

Nasednul jsem do auta.Nastartoval ho a v plné rychlosti jsem jel do nemocnice.

**

"Dobrý den mohu se zeptat na jakém pokoji je Rosie Stewartová?"Srdce mi bilo tak rychle,že mi snad chtělo vyskočit z hrudi.

"Pokoj číslo 6."Odpověděla mi mladší dáma stojící za pultem.

Mlčky jsem běžel k pokoji 6.U dveří seděla Carol a vedle ní nějaký pán,zřejmě to byl její táta.

"Ahoj"Obejmula mě Carol se slzama v očích.Začal jsem se bát ještě vic.Jakoby v tý chvíli záleželo jenom na Rosie a jejím životě.

"Ahoj,jak jí je?"Hodil jsem na ní až moc ustaraný výraz.

"To ještě nevíme,ale prý dělají ňejaký vyšetření."Carol se koukla smutně do země jakoby něco věděla,ale neměla v plánu mi to říct.

"Má naražený žebro,a malý otřes mozku..možná..možná jí dají na jipku."Hned co to její táta dořekl,začali mu téct slzy po tvářích.
Když jsem ho viděl brečet,chtělo se mi taky,ale tušil jsem,že ještě není po všem,tak jsem slzy zahnal zpátky.

Z dveří vyšla sestřička.Musel jsem jo zastavit.

"Dobrý den mohli bych se jít na ní kouknout?"

"Je mi líto,ale ne."Odpověděla drze.

"Prosím."Hodil jsem na ní snad ten nejvíc smutnej výraz.

"Tak jděte."

"Děkuju."Smutně jsem se na sestřičku usmál a vešel dovnitř.

Ležela na posteli.Tváře měla úplně bledé a studené.V ruce měla píchnuté hadičky,který ji kolovaly do žil.Hadičky jí vedly do nosních dírek,aby mohla dýchat.

Sedl jsem si vedle ní na židli.Chytil jí za ruku.A začal jsem: "Víš...nikdy jsem si nedokázal představit,že zrovna taková skvělá holka jako jsi ty skončí..tedy doufám že ne..tady v nemocnici.Vím,že mě neslyšíš a taky vím,že si tady povídám sám pro sebe,ale já mluvím otevřeně k tobě.Ano k tobě.Chtěl bych ti za všechno poděkovat.Za to,že jsem měl příležitost tě poznat.Za to,že si to semnou takhle dlouho vydržela a za to,že mě dokážeš milovat takovýho jaký jsem.Prožil jsem s tebou hodně nejlepších chvílí a teď..je tu jen jedna nejhorší...sedím tu vedle tebe a ty to ani nevíš.A já ani nevím jestli tohle všechno zvládneš,ale musíš to zvládnout,jinak to bez tebe bude fakt na nic zlato.miluju tě!Prosím probuď se..Rosie.."Už jsem dál nemohl mluvit,protože jsem musel vypustit ty slzy,které jsem v očích měl.

Z pohledu Rosie

Otevřela jsem oči,vůbec jsem netušila kde jsem.Bylo to tady všude bílé a smrdělo to tady nemocnicí.Takže už nejspíš vím někde jsem.Cítila jsem jak někdo pevně drží mou ruku a naproti mě seděl brečící Dave,který si utíral své slzy.