Kronika Veltarie [Pozastaveno]

Ederova cesta - 2. část

Když čluny svým kýlem rozčísly písek u břehu, muži začali vyskakovat, aby je vytáhli na břeh. To aby snad náhodou nějaký neodplul, kdyby se zdrželi a začal by příliv.

Eder počkal, než byl jeho člun vytažen - na promáčené boty a tahání se s lodí už neměl nejvhodnější věk, tak si dovolil trochu luxusu, a vystoupil až na pláži. Pobrali věci, které s sebou měli - hlavně zbraně, vodu a Eder měl v kapse pláště i pergamen a uhlovou tužku, aby mohl své poznatky hned zakreslovat. Být mladší, vůbec by si s tím nedělal starosti, a vše by zakreslil v klidu zpátky v kajutě, ale dobře věděl, že by pak mohl mít problém si vybavit detaily. Jeho tělo už mu připomínalo, že začíná stárnout, jen duch cestovatele se tomu urputně bránil.

Muži, včetně kapitána, si rozebrali meče. Eder si toho svého velice vážil. Byl to dar od samotného Aarta. A třebaže mu král dával neustále najevo, že jsou přátelé, pro Edera, vyrůstajícího na Veltarském předměstí ve stínu hradeb města a hradu samotného, to byl pořád vládce, ke kterému byl on povinen chovat úctu.

Meč si pověsil k pasu a vytáhl pergamen. V rychlosti na jeho okraj načmáral blízké okolí místa, kde právě byli, a jako pravý vůdce vykročil vpřed.

Asi po padesáti metrech pláž končila a postupně přecházela v divoký prales. Ještě chvíli skupinu neohroženě vedl, ale pak před sebe musel pár mužů pustit, aby jim prosekávali cestu. Bylo příjemné nemuset se starat o cestu nebo směr. Eder měl aspoň čas věnovat se zakreslování, které šlo o to hůř a pomaluji, když byli pořád v pohybu.

Po čase došli k potůčku. Byl široký sotva dva metry, ale kapitán stejně mužům řekl, aby ho nebrodili. Bylo podle něj jednodušší (a rozumnější) jít proti proudu, s tím, že uvidí, kam je pramen zavede.

Potok se kroutil a stáčel podle okolního terénu - vyhýbal se nerovnostem a kamenům, které se začínaly objevovat čím dál tím častěji.

Graembl pokračoval v čmárání každého kamene, kolem kterého prošli, a pokud možno také všeho, co bylo v okolí, takže pro oči neviděl. Kamenů neustále přibývalo, pod nohama se jim půda pomalu měnila v kámen, až stanuli před velkým kráterem, který byl naplněn vodou. Muži si ho prohlíželi, stejně jako Graembl sám. Něco takového ještě neviděl; bylo to tak velké, ohromná vodní plocha na kamenném podloží. Ač se snažil, jak chtěl, nemohl dohlédnout na druhý konec. Měl pocit, jako by se díval na... Vnitřní moře, napsal do pergamenu rychle.

Hladina byla klidná, takřka bez vln, a muži si na břehu posedali, aby si na chvíli odpočali. Eder proti tomu nic neměl - nahlas by to nikdy nepřiznal, ale pravdou zůstává, že kvůli věku z nich potřeboval odpočinek snad nejvíce.

Zatímco seděl na jednom z vyvýšených kamenů a sledoval své muže, jak se baví, odpočívají, nebo posilňují, jeho zrak upoutal náhlý pohyb, který zaznamenal koutkem oka. Rychle se otočil, ale nic neviděl - jen modrou hladinu, klidnou jako zrcadlo. V dálce bylo několik kamenů, které trčely z vody.

Ještě dal mužstvu asi pět minut, a pak zavelel k odchodu. Podle velikosti jezera budou mít co dělat ho obejít a ještě se včas vrátit na pláž ke člunům. Rozhodně neměl v plánu na neznámém ostrově nocovat. Záleží, kolik toho stihnou prozkoumat dnes. Mohou se sem vrátit i zítra. I když je pravda, že zítřek by raději věnoval výpravě na druhý ostrov.

Cesta po kamenech byla asi tak stejně obtížná jako předtím v pralese. Nemuseli se sice prosekávat větvemi před sebou, ale kameny byly kluzké.

Zatímco pramen je přivedl k jezeru prakticky v úrovni hladiny, teď už nějakou dobu stoupali po římse v kráteru, a hladinu tak nechali pod sebou. Zatím mohli vystoupat sice tak tři metry, ale i tak pod nimi zela už slušná propast s vystupujícími ostrými kameny, což cestu ještě zpomalovalo - nikdo nechtěl spadnout přes okraj.