Kronika Veltarie [Pozastaveno]

Cesta do Collie - 1. část

Aileen vyrůstala v rodině bohatého kupce Conora z Etilasu. Nemusela - a ani nesměla - během svého dospívání dělat prakticky nic. I když hrozně chtěla. Chtěla se starat o koně, ale na to měli podkoní, práci na zahradě zase zastával zahradník, dokonce ani do lesa za městem nesměla sama. A s chůvou tam zas nebyla zábava, na to jste mohli vzít jed.

Pod neustálým dozorem, a když se k ní okolí chovalo, jako by snad byla ze skla, se cítila neuvěřitelně svázaná. Jako by spíš pomalu umírala, než si užívala mládí. Cítila se, jako by byla zavřená ve zlaté kleci. Takové, kterou jí sice všichni závidí, ale ona dobře věděla, že ve finále by s ní nikdo neměnil. Aspoň ona by to nikomu nepřála.

Přesně na tohle myslela, když seděla v knihovně a dělala, že poslouchá, co jí právě soukromý učitel vykládá. Ze rtů jí unikl slabý povzdech.

„Říkala jste něco, slečno?" přerušil aspoň na chvíli proud slov popisující historii jejich země, všechny ty boje, války, politiku... Aillen to nebavilo.

„Ne, pardon." Připadalo jí to absurdní. Celého slavného pana učitele by si mohla koupit jen za šperky, co teď měla na sobě, ale i tak se k němu musela chovat uctivě. Přitom si její úctu nezasloužil ani v nejmenším.

„Takže mohu pokračovat ve výkladu?"

Dívka užuž skoro přitakala, ale pak se v ní něco pohnulo. Proč vlastně tohle celé divadlo? Proč se na hodiny s učitelem obléká, jako by šla na ples? Proč nosí šperky, jejichž hodnota by většině lidí stačila na celý život, když si na to sama nikdy nepotrpěla? Celý její život, všechno to, co musí nosit a jak se chovat, je vlastně jen ukázka toho, že je její otec úspěšný. Ale jí se nikdy nikdo na názor nezeptal. Najednou se jí tohle všechno zhnusilo. Pohrdala do nebe volajícím luxusem, který ji obklopoval, pohrdala sebou samou, pohrdala tím, co z ní ostatní udělali. Taková ona přece doopravdy není. „Ne. Nebaví mě to. Myslím, že se půjdu projít do zahrady," odsekla.

Učitel vypadal překvapeně. Očividně nečekal takovou odpověď. Ale Aileen to bylo upřímně jedno. Zvedla se a rázně opustila knihovnu.

Hned, jakmile za ní klaply dveře a ona byla sama, rozběhla se. Cítila uvnitř šílené vzrušení. Vzrušení z toho, co se právě stalo, z toho, že se konečně poprvé za celý život někomu postavila, z toho, že konečně mohla být sama sebou. Proběhla chodbou a otevřela dveře do zahrady. Tam zpomalila, procházela se mezi stromy a keři a užívala si sluneční světlo, teplo, vůni přírody. Byla poprvé volná, poprvé dělala to, co sama chtěla. Posadila se do trávy pod vysoký strom, protože pohrdala i těmi lavičkami podél cesty vyřazených z drahého dřeva, užívala si doteky trávy na svém těle.

Mohla tam sedět tak hodinu, kdy byla ve svém vlastním světě a přemýšlela o věcech, které ji skutečně zajímaly, když ji něco vyrušilo.

„Pssst."

-----

Konec první části.

Pokud se Vám má tvorba líbí, můžete ji sledovat i na: https://www.facebook.com/ondrejborzwriterofficial/

Obrázek vytvořila Caitin/DeviantArt
http://fav.me/d2uxgeb