Kronika Veltarie [Pozastaveno]

Cesta do Collie - 4. část

Byl tak krásný. Úplně jiný, než chlapci, které doteď měla možnost poznat. Neměl zdobené šaty, ani řasený límec na krku, jen prosté kalhoty převázané spíš provazem, než opravdovým páskem, a napůl rozepnutou košili. Vlasy mu spadaly do očí, což se Aileen líbilo rozhodně více, než když jí otec představoval syny svých přátel a obchodních partnerů, kteří měli vlasy vyčesané a naolejované.

„Tak tady jsi. Už jsem myslel, že to nenajdu. Nečekal jsem, že budu muset jít tak dlouho. Máte pěkně velký pozemek."

Dívka se na něj pořád jen dívala a teď byla upřímně ráda, že se zády opírá o zeď, protože se jí podlamovala kolena.

„Přes ten plot jsi toho napovídala víc," zasmál se, což Aileen poslalo ještě víc do kolen. Ten úsměv. Odhalil jeho zuby, a jak mu koutky vystřelily nahoru, udělaly se mu dolíčky.

„Ha, máš to," zmerčil košík v jejích rukou. „Moc děkuju. Zachránila jsi mě." Natáhl po košíku ruku a snažil se ho z jejích rukou sebrat.

„Počkej," ucukla. Glen se odtáhl a měřil si ji pohledem. Čekal, co bude dál.

„Chci jít s tebou," šla rychle k věci. Kdyby otálela a šla přes zdvořilostní fráze, asi by to ze sebe vůbec nedostala.

Chlapec zpozorněl. „Prosím?"

„Slyšel jsi. Chci, abys mě vzal s sebou. Také už nechci být doma. Chci poznat svět."

Chvíli si ji přeměřoval pohledem a nakonec pokrčil rameny. „Pro mě za mě. Jen doufám, žes vzala dost jídla," opět ten úsměv.

„Jídlo, ani peníze, nebudou problém," poodhrnula lem své košile (když byla v pokoji, také se převlékla, věděla, že utíkat z domu v šatech asi není dobrý nápad), aby ukázala náhrdelník, který se jí houpal na krku. Glen přikývl. Nezdál se náhrdelníkem nijak překvapen, ale věděl, že levný asi nebude. „A kam tedy jdeme?" zeptala se Aileen chtivě a v očích jí zablýsklo. Udělala to! Opravdu odešla z domu! Bude moct být sama sebou! Žít tak, jak sama chce! Byla ohromně vzrušená, těšila se, co si na ni asi celý velký svět přichystá.

„Říkal jsem, že jdu do Collie."

„Ale co to je?"

„Slečno?" to bylo přes zeď slyšet podkoního, jak už připravil a vyvedl klisnu, aby si na ni Aileen mohla zajezdit.

„Nemyslím si, že tady na to máme čas. Měli bychom vyrazit. Všechno ti můžu říct cestou." Otočil se a znovu zaplul mezi stromy. Jestli ho nechtěla ztratit a promarnit tak svou šanci, musela hned vyrazit za ním.

---
Konec čtvrté části.

Pokud se Vám příběh líbí, budu rád, když mou práci budete sledovat také na:
https://www.facebook.com/ondrejborzwriterofficial/