Twins

#330

,,Zlatíčko? Jsi v pohodě?" Optal se mě známý hlas. Pohlédla jsem do hnědých očí mamky, které zaplňovaly slzy a já nemohla nic říct.

,,Byla jsi v umělém spánku 20 dní.. tolik jsme se o tebe báli zlato!" Mamka stiskla něco vedle mě a v tu ránu sem přišel doktor se sestřičkou. Oba dva doprovázel úsměv.

,,Nemusela jste to přežit, Ann.. a celá nemocnice doufala, že přežijete." Řekl doktor a hned došel k těm pípajícím přístrojům. ,,Když se vám do týdne nic nestane můžete odjet domů. Tentokrát ale kontroly budou každých čtrnáct dní, ano?" S mamkou jsem nastejno kývla.

,,Nebyl někdo doma kdo by se po mně ptal?" Optala jsem se s nadějí, že by se po mně ptal Petere.

,,Nevím zlatíčko. Neptala jsem se. Tvé ségře jsem napsala něco ohledně tvé vzdálené kamarádky jinak nic.."