Destinies

Kapitola třetí

Být odlišný je těžké, ale vy s tím nemůžete nic udělat, protože to jste vy! Nemůžete jen tak smazat část sebe. Být dívka zblázněná do punku či metalu nebo být chlapec milující stejné pohlaví jako je on sám. Ne... nejsem metalistka, bisexuál, emo nebo mentálně narušený cvok. Právě že opak toho všeho. Nadřazování nad ostatními není správné, ale tohle je fakt. Jsem inteligentnější než ostatní a tíží mě, že díky tomu jsem rozdílná. Spolužáci mě odstrkují a snaží se o šikanu. Trpím, i když to nedávám na sobě znát. Dávat najevo vlastní bolest je jen další podnět k tomu, aby přitvrdili.

A co podpora rodiny, ptáte se? Odpověď je jasná a jednoduchá. Žádná není! Žiji u adoptivních rodičů. Kdo a kde je moje pravá rodina netuším a rozhodla jsem se, že to ani zjišťovat nebudu. Možná to je kruté, ale správné. Nechtěli mě a tak já nechci je.Moje místo je teď tady v Atlantě. Moji rodiče jsou Julia a James Jacksonovi. Avšak i přesto, že jsem si k nim vypěstovala dobrý vztah, se to po těch šestnácti letech vymklo z rukou.

Mé jaksi ''zvláštní'' chování už přesahovalo všechny meze. Jejich meze. To, že jsem je opravovala v každé jejich větě, to že jsem k nim byla moc upřímná nebo to, že jsem se s nimi bavila jako osoba s mnoha zkušenostmi a vědomostmi, je děsilo. To byl hlavní důvod, proč mě přivedli k psychiatrovi. Báli se mě. Nechtěli si přiznat, že jsem na jiné úrovni než oni a místo, aby mě podpořili, tak mě poslali sem? Vrazili mi kudlu do zad a já takové lidi nesnáším. Proto nemám žádné přátele. Jsou jen falešní! Jsem sama za sebe a to je nejlepší...

,, Dobré odpoledne,'' pozdravil mě doktor, když jsem vstoupila do tmavé malé místnosti. Byl to postarší muž silnější postavy. Od začátku mi byl sympatický, avšak hned ze začátku to byl největší blb na světě. Jeho absurdní otázky, pokládané stylem malého dítěte, mi akorát zvyšovaly tlak.

Právě si něco zapisoval do svého bloku, který pevně třímal ve svých rukou. ,, posaď se...'' doplnil a ukázal na protější křeslo. Povzdechla jsem si, ale uposlechla. ,, Rodiče máš venku?'' zeptal se a pohlédl mi do očí. Jen jsem lehce přikývla. ,, Takže... Hope...'' vyslovil mé jméno. ,, Pověz mi, jak se cítíš?''

Nasadím svůj neutrální výraz. ,, Víte, že vaše vlastní pocity jsou stejně cenné jako vaše osobní údaje?'' Napřímím se a hluboce se mu zadívám do očí, stejně tak jako to on udělal mě. Je to příjemné doktore? Opravdu jste natolik chytrý, aby jste pozřel moji duši? Mám pocit, že vy ne, ale já moc dobře vím, jaký jste člověk...Doktoři vystudují nejtěžší školu a i přesto jsou to jen stupidní ovečky. Nejsem nemocná, jen nadprůměrná a nikdo si to neuvědomuje!

Povzdechne si. ,, Předepíšu vám silnější lék...'' zašeptá si spíše pro sebe a začne mi psát recept. Povytáhnu obočí a ihned se optám.

,, Mohl by jste být konkrétnější?''

Znovu na mě přesměruje pohled. ,, No...''

,, A buďte ke mě prosím upřímný. Pak rychle ztrácím důvěru k lidem, kteří mi záměrně lžou...'' Varuji ho.

,, Jednoduše to otupí vaší mysl a budete se po těch lécích chovat trochu...pod vaší úroveň.'' Jiného člověka by to jistě naštvalo, mě to však vnuklo nápad.

,, Chcete tím říci, že bych se chovala normálně? Jako... ostatní?''

Skousl si ret a tak nejistě zakroutil hlavou na souhlas. ,, Víceméně ano!''

Mírně se pousměji. ,, Dobře, kolik denně?'' zeptám se ještě.

,, Dvakrát denně, ráno a večer před jídlem. Ještě to prokonzultuji s vašimi rodiči. Mohla by jste mi je prosím zavolat, Hope?'' Vstala jsem ze židle, vzala si recept a odběhla ke dveřím, kde jsem na ně houkla do čekárny. Trochu překvapení vstoupili do ordinace.

,,Nemám ráda přesilu,'' povím na všechny. V jejich pohledech jsem viděla nepochopení a proto jsem se to rozhodla upřesnit: ,, Stupeň debility v místnosti je pak neúnosný,'' a odběhla jsem do čekárny.

***

Pohlédla jsem na displej svého telefonu. Jejich konzultace se jaksi protáhla na dvacet minut a já už se začínala nudit. V čekárně už neseděl nikdo, s kým bych mohla aspoň prohodit pár slov v té největší nouzi. Většinou mým koníčkem byla dedukce lidí. Aniž by to někdo tušil, věděla jsem o daném člověku víc než on sám.

Obrazovka telefonu ztmavla a já náhle spatřila sebe. Dívku s dlouhými tmavě hnědými vlasy a zelenomodrýma očima. Oproti tomu, jak jsem vypadala navenek, mé oči o mě říkaly to podstatné. I když jsem mladá, viděla jsem toho hodně.

Srdce se mi rozbušilo a všechen ten stres, co jsem se po celou dobu školní docházky snažila skrývat a držet v sobě, teď najednou vyšel na povrch. Měla jsem výbornou paměť. Každičký detail šikany a slova, která mi říkaly byly hluboce vrytý do paměti. Pohlédla jsem na recept, na kterém byl předepsán lék na otupení mysli.

Pomohlo by mi to od toho stresu? Pomohlo by mi to být jako ostatní, abych nebyla...jiná? Co když si toho vezmu víc? Co kdybych si vzala něco silnějšího?

Tyto nekalé myšlenky se mi honily hlavou, avšak z nekalého jsem přešla na to, že je to skvělý nápad, jak dosáhnout jednoduše toho, čeho chci.

Rodiče náhle otevřeli dveře ordinace. Vylekali mě. Mé svědomí proto nebylo čisté. ,, Tak půjdeme do lékárny koupit ten lék. Všechno jsme probrali a příští návštěva by byla za měsíc.''

,, Skvěle...'' usměji se na ně zlomyslně.

,, Všechno v pořádku, zlatíčko?'' Zeptá se matka.

,, No samozřejmě!''