Destinies

Kapitola první

Lesley Archer Winton - beth_013

bylo mi asi dvanáct a rádiu hrál na plný koule death metal. nemám ho rád, mám z něj pocit úzkosti. svírá se mi hrdlo, nemůžu vstát. jakobych nemohl utéct, nic dělat. v tu chvíli nedýchám. chtěl jsem slyšet něco jinýho, ladil jsem rádio - na všech stanicích death metal. prohledával jsem svoje cd, chtěl jsem najít cokoli jinýho, třeba pop, muzikál, dechovku, prostě cokoli jinýho. všechny moje cd byly s death metalem. zpěvák řval do mikrofonu. zacpal jsem si uši, pot mi kapal z čela. pořád jsem ho slyšel, už jsem to nemohl vydržet. vypnul jsem rádio, ale hrálo to dál. vyrval jsem kabel a s ním i zásuvku ze zdi. rádio hrálo dál, pořád hlasitějc. v puse jsem měl sucho. hodil jsem s tím na zem a rozdupal ten přístroj na maděru. a death metal byl o to hlasitější.

to byla moje poslední vzpomínka na můj sterej domov new yorku. a už pět let trčím tady, v atlantě, v hlavním městě státu georgie. přestěhovali jsme se sem potom, co fotr vzal roha, já se z toho sesypal a matka začala věřit v boha. víte, všechno to modlení a kázání... člověk by z toho zblbnul, ale nechávám jí.

je to tu na hovno.

nenávidím to.

nenávidím sebe.

občas se seberu a utíkám. nevím kam - to je fuk. poslouchám, jak moje chodidla zpomaleně dopadaj na zem a ty zvuky zapadaj do rytmů mýho srdce, který slyším až v uších a stejně mi připadá, že běžím takovou rychlostí, kterou nezměřej žádný stopky. furt jenom běžím, dokud se od mejch nohou nezačnou vznášet obláčky jako z karikatur. a pak se možná zastavím a házím kameny po kachnách. víte, je to uklidňující. teprve potom se vracím domů.

jsou dvě věci, ve kterejch jsem mizernej. sex a sociální život. ale dneska, když jsem si sedl k počítači jsem zjistil, že si mě přidala nějaká holka. uznal jsem, má vtipnej nick - kazdejdomezajel. musel jsem se pousmát. alespoň v duchu.

ještě mi nenapsala.

měl bych já?

už už jsem otevíral okýnko chatu, prsty položený na klávesnici. málem jsem psal. z chodby se ozval zvuk zvonku. nejdřív jsem si říkal, ať jsi kdo jsi, vypadni. ale pak mi to došlo.

atlantida.

otevřel jsem jí a zase jsme zalezli do pokoje. automaticky se rozvalila na mojí postel. prstama zalovila v puse a vytáhla žvejkačku.

jahodová.

koutkem oka na ní mrkla a přilepila jí ze spodní strany na poličku, co mám nad postelí.

"další do sbírky," řekla spokojená se svojí prací.

nepřipadalo mi to nechutný, ale občas jsem se bál, že až budu spát, tak mi možná nějaká z nich přistane na obličeji. udělala to při každý návštěvě. vždycky, když tu byla.

"někdy je spolu spočítáme," navrhl jsem.

aby bylo jasno. georgii rodriguez všichni znají jenom jako atlantidu. někdo prostě nemá takový štěstí, že mu rodiče dali pro jistotu i druhý jméno, kdyby se náhodou to první nelíbilo. chudák holka. hned dvě jména po nějakejch místech. co si budeme namlouvat, jedno je horší jak to druhý. buď si můžete vybrat, že se budete jmenovat po bájným místě, o kterým se dodnes neví, jestli vůbec existovalo, anebo po státu. a co je ještě horší, tak po státu, ve kterým žijete. no, není to báječný?

vždycky jsem si myslel, že jsem ji miloval. teď už vím, že tomu tak není. tedy je, ale jen z části. nemiluju ji, ale její tělo. no, jen si to představte! všechno je přesně tam, kde má bejt. malá roztomilá postava s pružnýma nohama, o který se rozbíjej sluneční paprsky, který dokázaly proniknou mezerama v zataženejch žaluziích. dlouhý hustý vlasy s kudrnama jako kafe, který sahaj až nad ten její krásnej zakulacenej zadek. a v těch vlasech jenom jeden dred, kterej je na pravý straně zátylku a něžně dopadá na její rameno a táhne se až přes prso. jak by asi vypadala, kdyby těch dredů měla víc? skoro až na konci toho dredu čumí jeden korálek tak jedovatě žlutej, až podtrhuje její obrovský oči takový tmavě zelený, jakou maj flašky od piva. a i přes jistou mezeru mezi horníma zubama je prostě překrásná.

mohl jsem se zbláznit, když jsem jí viděl v ponurým prostředí mýho pokoje mezi těma sněhobílýma pěřinama. kudrny měla hozený na zádech a padaly až na prostěradlo. podepřený ruce pod sebou, prohnutá páteř a krásnej pevnej zadek. ležela na břiše a ve vzduchu smějkala nohama... na jedný z nich nosí náremek pletenej z bavlnek. nikdy si ho nesundavá a on teď před mýma očima klouzal níž a pohupoval se v přesnejch intervalech. aghh, tohle by mělo bejt trestný. nejradši bych se ještě chvilku díval, ale pak bych ji vzal a pořádně jí dal co proto. ona ví, že mě tím dráždí.

jenže atlantida je atlantida. je nádherná, ale je to holka na zabití. tak náladová, že si člověk myslí, že menstuuje každej den. nikdy jsem nepochopil, proč je tak nepřátelská vůči ostatním. neptal jsem se jí. co mě uklidňuje, tak to je fakt, že tahle vlastnost je naší společnou.

a pak přišla s nápadem: "příští tejden je na edgar street halloweenská párty."

"a?" dělal jsem nechápavýho, ale věděl jsem, co přijde.
"a ty půjdeš se mnou."

jo, přesně tohle. nikam s ní nepůjdu. ne, že bych se za ní styděl, ale nechci mezi lidi. mezi takový blbce. někdy vážně uvažuju nad tím, že vynaleznu nějakej detektor nebo něco takovýho, co najde iq nejmíň pod sto dvacet pět, a pak to tu osobu zneškodní.
"s tím nepočítej," oznámil jsem.

nasadila ten nejsladší výraz, kterej snad dokáže: "no tak, lesleyi, bude sranda."

"sranda? a jaká sranda prosím tě? s těma kamarádama, kterej ani jeden z nás nemá?"

"já mám kamarády," osočovala se, ale já se otočil na křesle a písmeno po písmeni jsem si pročítal jméno kazdejdomezajel.

"mám," přesvědčovala samu sebe.

"...imaginární," zabrblal jsem.

"máme platóna a... a vyrobíme nějaký masky."

je jak malá.

kouknul jsem se na ní. "s platónem nikam nejdu."

"proč ne? měls ho rád."

"už nemám, chápeš? to bylo ještě když jsem byl zázračný dítě," povzdychl jsem.

"myslím, že génius pořád jsi," usmála se a já se ztrácel v tý malý dírce mezi jejíma bílejma řezákama.

už to nemá cenu vysvětlovat. dělal jsem to snad stokrát, ale ona si to nemůže zapamatovat. já. nejsem. sakra. génius. byl jsem zázračný dítě - tak se člověk prostě narodí, ale géniem se musí stát. já už nemám šanci a upřímně, je mi to jedno. celej svět mi může třeba políbit prdel.

Asi si se teď někteří ptáte: "Wtf? Beth, proč píšeš jak kterén?"
A já mám jedno vysvětlení :) 
Lesley Archer často od normálního světa utíká do toho internetového, kde má své přátele, kteří rozumí jeho problémům a právě proto tato postava nepoužívá používá velká písmena, bude totiž zvyklá na internetový svět, kam za běžných dnů sama sebe promítá. Velká písmena prostě pro Lesleye nejsou podstatná. Bije to do očí jen zpozačátku. Později se ale dostanete do rytmu a vtáhne vás to do jeho běžného života.