Destinies

Kapitola pátá

Lesley Archer Winton - beth_013
______________

občas přijde chvíle, kdy zjistíte, že jste v pěknejch sračkách. ne v takovejch, jaký vypouštěj továrny do moře, ale v ještě větších. ve sračkách každodenního společenskýho života. přesně takhle jsem se teď cejtil.

na talíři před sebou jsem měl nějakej humus ze školní jídelny. nešlo poznat, co to vůbec bylo a oni tomu říkaj oběd. naproti mě seděla atlantida s platónem a horlivě debatovali o plánech na hallooweenskou párty, na kterou mě chtěj dotáhnout.

připadá mi, že můj život je nenávratně v prdeli.

platón mluvil o svým kostýmu. prej chce jít za molekulu vody. ten kluk je fakt blázen. zvlášť do chemie a fyziky, to je jeho. nemůžu uvěřit, že tu trpím ten jeho ksicht s beďarama, který se ještě nenaučil vymáčknout. platón by byl možná pěknej, kdyby se o sebe staral. on je ten typ kluka, kterej nosí vytahaný svetry, na kalhotách má mastnej flek a na nose posazený upatlaný brejle jako by si je neuměl vyčistit.

dřív jsem se s ním bavil, protože se s ním bavila atlantida a taky proto, že jsme měli stejný zájmy. jenže pak mě to přešlo. on má sice vysoký iq, ale pořád mu nedochází, že ty posraný vědomosti nejsou všechno. a místo toho, aby taky občas viděl ty špatný stránky vidí jen ty dobrý, což je podle mýho názoru na nakopnutí do zadku. platón je strašný květinový dítě. ze všeho je nadšenej a má radost, až je mi z toho na blití.

vůbec netuším za co chce jít atlantida. upřímně... mohl bych se jí na to zeptat, ale nezajímá mě to. brzo potom, co mě přestalo bavit rejpání vidličkou do neurčitý hmoty kydnutý na špatně umytym talíři a byl jsem na odchodu, mi od ní přišla otázka: "a za co půjdeš ty?"

potřeboval jsem něco rychle vymyslet. včera mi kvůli tomu volala a já jí slíbil, že to promyslím.

samozřejmě, že jsem to neudělal.

v hlavě mi blesknul nápad na kostým, ve kterým se nebudu cejtit jako debil. "za nenápadnýho vražednýho maniaka," řekl jsem a pokusil se usmát.

"super," usmála se nazpátek. "to zní dobře, jsem zvědavá, jak to bude vypadat."

řekl bych, že jí na tom hodně záleží, ale u mě má smůlu.

když jsem přišel domů a jen co jsem si zul si boty, tak jsem málem dostal infarkt. z protější strany dveří na mě čuměl obraz madony, kde panna marie držela v rukou právě narozenýho malýho ježíše a hned z druhý strany pieta, což mi připadalo úplně stejný, až na to, že ježíš byl starej a vousatej cápek s trnovou korunou na hlavě a hlavně byl mrtvej.

"mami!" zakřičel jsem. nic. "mami!" zařval jsem znovu
.
konečně nakráčela do dvěří a spustila: "copak se děje, leslie?"

"mami, zaprvý. jmenuju se lesley, ne leslie a zadruhý..." ukázal jsem na tu spoušť, co udělala tý krásný prázdný bílý stěně. "co to má bejt?!"

"no, řekni, leslie, není to nádhera?" kochala se pohledem na ty čmáranice.

"ne, to kurva není nádhera a přestaň mi říkat leslie."

sakra, už jsem byl fakt naštvanej. podělaný obrazy. podělaný jméno. nevím, co bylo horší. jestli to, že si sem už nejspíš nikdy nepřivedu žádný kamarády, protože tu budou tyhle krávoviny, anebo jestli mi pořád říká leslie. došel jsem k závěru, že dělám, jako bych nějaký kamarády měl, který bych sem mohl vzít, a tak zdrobnělina leslie, je větší poděs.

"neklej!" vypískla, ale já se sebral a radši zmizel do pokoje.
zlepšila se mi nálada. ta holka, která si mě přidala mi nakonec napsala.

kazdejdomezajel: ahooj :)
zasuvkavytrzenazezdi: ahoj
kazdejdomezajel: jak je? :)

dlouho jsem se rozhodoval, co jí na to odepíšu. nechtěl jsem jí hned při první příležitosti odradit, ale na to, abych se přetvařoval a byl milej nejsem stavěnej.

zasuvkavytrzenazezdi: celkem na hovno, jak tobě?

kazdejdomezajel: nic moc, neřekla bych na hovno, až tak ne, spíš na prd.

zasuvkavytrzenazezdi: kvůli čemu?

kazdejdomezajel: no, asi se jen necítím dobře v tomhle světě, víš, jak to myslím, ne?

zasuvkavytrzenazezdi: to mi povídej, je to tu k ničemu. někdy mám sto chutí se sebrat a vypadnout. nevím kam, ale aby to bylo hodně daleko od lidí. nebo ne tak docela od lidí, ale spíš jen od těch, který znám.

kazdejdomezajel: problém je v tom, že ať vypadneš kamkoliv, vždycky budeš ty lidi po nějaký době znát.

zasuvkavytrzenazezdi: často mi přijde, že mě v tomhle nikdo nechápe.

kazdejdomezajel: mně přijde, že se o to lidi ani nesnaží. že se nesnaží pochopit mě.

zasuvkavytrzenazezdi: myslím, že já tě v tohle ohledu docela chápu. víš, všichni se mě často snažej přesvědčit, že nic není černobílý. že je život jako duha, ale nedochází jim, že někteří z nás jsou prostě jen barvoslepí.

byla skvělá. jen, co napsala pár prvních zpráv mi bylo jasný, že si budeme rozumět. že ona bude vědět, jaký to je tady žít. tady v tohle hnusným a odporným světě plným bolesti. najednou mě uklidňovalo, že v tom nejsem sám.

na návštěvu k nám přišla matčina sestra rosemarie a já byl nucenej si s nima jít sednout do obýváku a poslouchat t jejich nekonečný tlachání o takovejch kravinách! neposlouchal jsem je. čuměl jsem na černou obrazovku televize jak nějakej mentál a přemejšlel.

kašlal jsem na to.

brzo do mě máma drkla loktem a zašeptala: "teta rosemarie se tě na něco ptá."

"jak se ti daří ve škole?" zopakovala nejspíš už tak na třetí pokus.

"jo, super," odpověděl jsem jí stručně... nebo spíš s nezájmem.

kdyby jen věděly. kdyby jen věděly, že jsem je neposlouchal. nikoho na tohle světě neposlouchám. nikdy. není třeba. stačej mi jen ty hlasy v mojí hlavě.