Destinies

Kapitola šestá

Valentina Esme Barnes - cathy-corn

Ozval se zvuk zvonku, tak nádherný zvuk. Rychle jsem si hodila učebnici angličtiny i s poznámkami do tašky a co nejrychleji se snažila dostat na další hodinu, dokud na chodbě nikdo nebude. Běžela jsem, taška mě mlátila do boku, kde pod vytahaným svetrem byly schovány fialové modřiny z úterý. Nedávala jsem pozor na cestu, měla jsem sklopený zrak, aby mi nikdo neviděl do obličeje a právě proto jsem zakopla. 

To, že jsem si něco udělala s kotníkem mi oznámila ostrá bolest ve zmiňované části těla a já si prokousla ret, abych nevykřikla bolestí. Olízla jsem si rudou kapalinu ze rtu a vrávoravě se postavila na nohy. Chodba byla už plná lidí a já slyšela jejich smích, nestihla jsem to a navíc jsem jim dala další důvod, aby se mi posmívali. Dívala jsem se do země a šla co nejrychleji, jak to s pohmožděným kotníkem šlo, do učebny zeměpisu. Našla jsem svoji lavici, úplně vzadu a místo přede mnou bylo prázdné, nikdo nechtěl být tak blízko mě. Vytáhla jsem si z tašky učebnici se sešitem a se sklopenou hlavou čekala na začátek poslední hodiny, než budu moct jít konečně domů. 

.....

Zvonek. Konečně. I přes palčivou bolest, která mi vystřelovala z nohy jsem rychle vyrazila ze třídy, musím zmizet rychleji než mě najdou. Kulhala jsem narvanou chodbou k východu kam se všichni tlačili a snažila se mezi tolika tvářemi schovat, což nebylo tam jednoduché vzhledem k tomu, že jako jediná z holek nenosím věci co víc odhalují než zahalují a jsem jediná zrzka na celé škole. 

Už jsem byla skoro u východu, skoro jsem mohla utéct, stačilo by být jen o kousek rychlejší.

,,Ale ale, kdopak se nám to tu pokoušel utéct hmm?" ozval se za mnou smích a já zamrkala, abych zahnala slzy, byl to Dean a ten je z nich nejhorší. 

,,Dnes ne, prosím" zkusila jsem to, už tak mám něco s kotníkem a modřiny z minula ještě nevybledly. Slyšela jsem jeho smích, chytil mě za bradu, abych mu viděla do obličeje. 

,,Zapomeň Valentino" odfrkl si a shodil mě na zem. Bolest v kotníku se zase ozvala a já si dnes už po druhé prokousla ret. Dean pokračoval, kopl mě do břicha, nohy a zad. Několikrát. 

Asi po deseti minutách přestal, odplivl si a odešel za svojí partou, která se celou dobu výborně bavila. Bolestivě jsem se zvedla, nebyla část těla, ze které by mi nevystřelovala bolest z modřin, ať už nových nebo starých. Se slzami, které se mi znalý do očí jsem vykulhala ze školy a zamířila nejkratší a nejméně zalidněnou cestou domů. V kotníku jsem cítila takovou bolest, jako bych šlápla do pasti na medvědy, břicho jsem měla určitě pokryté novými modřinami a zbytek těla taky.

Cítila jsem se příšerně. Lepší slovo by na vyjádření mých pocitů nešlo. Tohle se mi dělo každý den, bylo to jako rutina. Vždycky mi dali aspoň facku, dneska jsem měla prostě smůlu a minimálně na další týden si budu muset napsat omluvenku na tělocvik.

,,Ahoj Valinko, jak se máš?" zahlaholil hlas kousek za mnou a já sebou vyděšeně trhla. Běžel za mnou Landon, vlasy které si ráno zase zapomněl učesat mu padaly do rozesmátého obličeje.
Sakra, nesmí si všimnout mých modřin, musím přestat kulhat a mít špatnou náladu, jako mám každý den, ne příšernou náladu jako teď.

,,Ahoj Landone" neúspěšně jsem se pokusila o úsměv a s bolestivým škubnutím se postavila na obě nohy.

,,Mám štěstí, dneska mi odpadla dvouhodinovka fyziky, takže mám štěstí a můžu být s tebou celý odpoledne" zazubil se Landon a poplácal mě po rameni. Potlačila jsem bolestivý výkřik a slabě se usmála, nesmí mít žádné podezření.

,,A co ty, co škola?" zeptal se mě a hodil si můj batoh přes pravé rameno.
Naprosto super, až na to, že mě celá škola nenávidí a šikanuje, nemám žádné přátele. Jo, taky mě každý den mlátí, modřiny před tebou musím schovávat protože jinak by jsi byl naštvaný. Všichni si šuškaj, že se moje matka radši oběsila než aby musela být se mnou a můj nevlastní bratr Landon mě snáší jen kvůli tomu, že ho jeho matka podplácí a ta dostává peníze od státu. A díky tomu mluvím sama se sebou a nemohla bych zapomenout zmínit, že žádný kluk se na mě nikdy nepodíval jako na ostatní holky, takže zůstanu do konce života panna a budu bydlet sama dokud se nezblázním a nepodřežu si žíly.

,,Škola byla fajn" zalhala jsem. Někdy bych opravdu radši spáchala sebevraždu, ale bojím se toho, co bude potom. Ano, jsem takový srab, že se bojím i zabít. Nikdo totiž neví, co je po smrti, tahle otázka nikdy nebyla vyřešená, stejně jako velikost vesmíru a co by se stalo, kdyby Pinochcio řekl : ,,Teď mi naroste nos"
Prostě otázky na které nikdo nezná odpověď, i když se jí snaží všichni vědci a filozofové najít.

,,A půjdem tedy do toho kina, jak si mi slíbila? Mrkl jsem se na net a zjistil, že dávají buď nějakej animák, dokument, horor kterej vypadá fakt libově, blbou romantickou komedii, blbou romantickou komedii číslo dvě a tři. Jo a ještě něco s tou sexy opálenou blonckou" usmál se na mě a já přemýšlela, co by za jeden jeho takový úsměv dala třeba Wendy, Cora, Rebecca, Cora dvě, Kaitlin i dvojčata Penelope a Wendy tři, protože Wendy dvě prý byla lesba.

,,Já nevím, vyber něco ty" pokrčila jsem rameny. Bylo mi celkem jedno na co půjdeme, stejně se budu jen s prázdným výrazem dívat na plátno, ujídat popcorn a přemýšlet o otázkách bez odpovědí, svém životě a jaké by to bylo, kdyby otec neměl rakovinu, neumřel na ni a tím pádem by neumřela ani máma a můj bratříček.

,,Zkusíme třeba tu romatiku, vím že horory i tu bloncku nesnášíš" zasmál a dloubl mě do už druhé modřiny na ruce. Kotník mě bolel ještě víc, jak jsem na něj musela došlapávat, ale to, že jsem musela lhát člověku, kterého mám ze všech nejradši byla stokrát, ne tisíckrát větší bolest.

Musím to vydržet, já to domů prostě vydržím, je to jen pár bloků...

Ani nevím, pokud to byla příčina lehké dehydratace, ostré bolesti v kotníku, nespavosti nebo toho všeho najednou, ale vím, že než jsem omdlela a spadla, tak poslední co jsem spatřila, byl zdroj veškerého tepla a světla, Slunce.