Viktor Frankenstein a jak to bylo dál?

Kapitola 2

,,Ah! Moje hlava!" přesně tohle byla první věc, kterou jsem po probuzení a včerejším incidentu řekl. Pořád se mi vše mlžilo a točilo. Nakonec jsem se postavil na nohy a pomalu a s opatrností sešel po schodech do sklepa – tedy mé laboratoře. Musel jsem vědět jak můj pokus dopadl. Otevřel jsem těžké železné dveře, které mne chránily před vším i před případnými smrtelnými chorobami. Jakmile jsem vyšel podíval jsem se na stůl – vida..subjekt nebo-li krysa byla pryč. Po dlouhém hledání a plazení se po špinavé a studené podlaze jsem jí objevil v malé díře ve zdi – dýchala!A dokonce i něco jedla! Byl to pro mne velký úspěch! Již žádné matné představy! Dokázal jsem to! Hned po tom se mi opět zatočila hlava..zřejmě jsem tehdy mohl mít slabý otřes mozku. A to jsem ten den měl sjednanou velmi důležitou schůzku až v Transylvánii.Ovšem v tomhle stavu jsem nebyl schopen ničeho, na tož mluvit. Ale jak to teď vysvětlím? Že jsem idiot, který nedbá na bezpečnost a nechá se odhodit proudem do zdi při čemž si evidentně přivodí otřes mozku?! To by se mi všichni vysmáli. Nezbývalo než napsat dopis..ale napište si dopis když vidíte vše mlhavě a točí se vám hlava. Nevěděl jsem co mám dělat. Nakonec mne vše zmohlo natolik, že jsem zůstal ležet na podlaze. Usnul jsem a probudil se o 4 hodiny později, kdy mi bylo podstatně lépe. Podíval jsem se na své ne moc drahé hodinky: ,,Do....háje!" vykřikl jsem: ,, Já to nestihnu! K čertu s těmihle pokusy!" Zvedl jsem se tak rychle,že jsem na něčem mokrém co bylo na podlaze uklouzl a hlavou se narazil o ten starý, rozvyklaný stůl. Ten se po mém útoku –rozložil. Ale neměl jsem čas opravovat nějaký stůl. Přesně za 20 minut mi jede speciální kočár do Klozsvaru a odtud další přímo do Transylvánie. Nemůžu to stihnout! Jen dojít do schodů a vhodně se obléct mi zabere věčnost.

,,Ne! Ne! Ne! Ne! To se nehodí!Tohle nemůžu!" vykřikoval jsem a vyhazoval oblečení z mé vetché skříně. Ve směs mou róbu tvořily: různě zašívané kalhoty i se záplatou, jakási hnědo zelená vesta a nesmírná kupa laboratorních plášťů. Některé byly propálené, jiné potřísněné kyselinou apod. Začal jsem mírně panikařit. Bylo mi řečeno, že pokud se nedostavím včas, bude se zvažovat o někom jiném mých kvalit. Což je nemožné – nechci být snad za egoistu ale já jsem ten nejšílenější. ,,Ale teď není čas na hlouposti. Nemám co na sebe! Nemůžu jet k hraběti takhle...v ničem!..co by jsi o mne myslel?! Že jsem ještě větší spodina společnosti než se dalo předpokládat!"...znovu jsem se podíval na hodinky..8 minut! Ne! To ne!...nezbývalo mi nic jiného. Než si pár věcí zabalit do kufříku a běžet. A doufal jsem, že to stihnu. Vozka naštěstí když mne spatřil sečkal. ,, Á...koukám,že pán na dnešní důležitý den zapomněl" začal se smát vozka. ,,Eh...eh..." zadýchaně jsem ze sebe vydal. ,,Eh...já..eh...zapomněl...eh...já...eh..jsem se...eh...nedíval.."

,,Chápu. No máte štěstí. Už jsem chtěl odjet...tak naskočte." pobídl mne vozka.

Udýchaně jsem si vlezl do kočáru. Stihl jsem se ještě i převléci. Našel jsem nějaký oblek prý po mém otci. Dal mi ho místní krejčí, že prý si ho zde otec nechal na dobu až vyrostu. Nebyl nic moc ale lepší jak roztrhaný laboratorní plášť.