Demons In My Head

Posedlá

Já, Zoe a Ened jsme seděly v kruhu. Nastala ta známá hororová atmosféra a strášně jsme se bály. Najednou jsem měla takový zvláštní pocit až mi lezl mráz po zádech. Říkala jsem si že to holky určitě cítí taky, ten zvláštní náboj adrenalinu, tu cizí energii která byla všude kolem nás a dočista nás pohlcovala.
,,Opakujte po mě děvčata. Zavřete oči a soustřeďte se pouze na vyvolání ducha." Zavřela jsem oči a pomalu opakovala po Zoe.
,,Vyvoláváme ducha který se zde nachází. Pokud jsi tady, dej nám nějaké znamení a promluv s námi." Toto jsme zopakovaly 3x. Nic se ale nestalo, takže jsme se tomu začaly smát a přitom jsme zapomněly ducha odvolat. To byla má největší chyba v životě. O půl hodiny později jsme se rozhodly pomoct Zoe trochu poklidit v pokoji. Vše jsme urovnaly a co už nebylo potřeba jsme vyhodily. Byl čas jít spát. Zoe přinesla dvě matrace, polštáře a peřiny. Vlezly jsme si všechny pod peřiny a šly spát.
Zoe a Ened byly tuhé do pěti minut, mě však usnout nešlo i když jsem byla šíleně unavená.
Myslela jsem na můj oblíbený seriál - Dva a půl chlapa. Přemítala jsem si v hlavě všechny vtipné scénky. Na tváři se mi objevil široký a upřímný úsměv.
,,Dnes tu všechny zemřete!"
Zaslechla jsem. Úsměv mi pomalu mizel z obličeje po tom co jsem tu větu uslyšela ještě dva krát. Holky se ale vůbec neprobraly a poklidně spaly dál. Ničeho si nevšimly.
,,Zvláštní." Projelo mi hlavou. Nechápala jsem jak je možné že onen děsivý a nenávistný hlas moje kamarádky ani nezaslechly. Co možná nejrychleji jak jen to šlo jsem se zbavila myšlenky na to, že bychom mohly všechny zemřít, ale takový ten vnitřní strach jsem mít nepřestala. V tu chvíli jsem ale ještě netušila jak svůj strach využít ve svůj prospěch.
,,Vdechnu vám do plic smrt!" Vrátil se zase hlas. Ucítila jsem závan smrti a nechutný hnilobný zápach. Nemohla jsem pomalu dýchat a začla jsem se dusit. Nikdo si mě ani nevšiml. Volala jsem na holky aby mi pomohly, ale ony nereagovaly. Svět jakoby se zastavil. A já hleděla do tváře nekonečné depresivní temnotě.
,,Ahoj Taro, vzpomínáš si na mě? Na tvou starou známou?" Nechápala jsem co se mi tím snaží říct. Nikdy v životě jsem podobný zážitek nezažila, tak jak bych kruci mohla vědět kdo to je? Jsem zmatená a celá se klepu.
,,Tak co, Taro? Budeš dělat co ti řeknu?" Rozezněl se v mé hlavě podrážděný ženský hlas. Jsem zoufalá. Vždyť duchové přeci neexistují nebo ano? Začínám už snad blouznit a celou tuhle situaci ohledně vyvolávání jsem vzala až moc vážně?
,,No tak, moje stará známá. Dělej co ti řeknu. Buď poslušná." A začala se smát. Nikoho jsem neviděla. Holky nikoho neslyšely a spaly. Je to jasné, ten hlas je pouze v mé hlavě. ,,Kde..kde teď jsi?"
,,Přímo tady, ty hloupá."
,,Kde tady! Přestaň se skrývat!"
Přišla na mě panika a úzkost. Vylezla jsem u postele a postavila se. ,,Co ode mě sakra chceš?" Zakřičela jsem zoufale, hlava se mi zatočila a spadla jsem na zem. Začala jsem bezmocně brečet.
Stále dokola mi říkala :
,,Dej mi to co chci. Chci tvůj život. Běž a zabij se. Dřív nebo později tě donutím."
,,Přestaň už! Co jsem ti udělala? Odejdi pryč! Nech mě být!"
V mé hlavě se ozval smích, dlouhý a nepřátelský smích. Chytila jsem si rukama uši, sedla si na matraci a dala hlavu mezi kolena. Celá jsem se třásla s myšlenkou na sebevraždu. V této poloze s chutí se zabít a s ní jsem takhle zůstala až do rána.

,,Dobré ráno holky!" Řekla ještě rozespalá Ened.
,,Dobré." Odpověděla na to Zoe. Jen já se ani nehla. Neřekla jsem ani slovo. Seděla jsem a ani jsem si jich nevšimla, nechtěla jsem nikoho slyšet, nechtěla jsem žít. Holky se na mě udiveně koukly. Ened ke mě přišla blíž a zhrozeně se na mě podívala. Když mě uviděla, málem se jí zastavilo srdce. Uviděla mé kruhy pod očima a jak se třesu.
,,Taro? Je vše OK?" To bylo jediné co ze sebe dokázala vydat po příšerném pohledu na mě.
Já jí neodpověděla. Ignorovala jsem jí a dělala jakože na mě nikdo nemluvil. Slyšela jsem jí, ale moje myšlenky byly mnohem hlasitější, překřičely jí. Zoe se jen koukala na Ened jak se marně snaží o komunikaci se mnou. Konečně jsem otočila hlavu a koukla se na zděšenou Ened.
,,Bojíš se mě?" Zeptala jsem se jí.
,,A..ano." Zněla její odpověď.
,,To bys ale měla, Ened." Řekla jsem se smutkem a žalem v očích a upravila si své rovné černé vlasy. Bledá jako stěna jsem dál zírala do prázdna ponořená ve svých pochmurných myšlenkách.
Ened ten náš rozhovor docela stačil a tak mi začala balit věci do batohu.
,, Na co ještě čekáš? Život není nic pro tebe. Zabij se! Zabij se!" Začala na mě křičet. Bylo toho už na mě akorát tak dost, rozbrečela jsem se. Vstala jsem a s pláčem utekla pryč z domu. Běžela jsem a běžela, nepochopená s bledou tváří, nešťastná a se zlým démonem uvnitř sebe. Věděla jsem, že když o tom někomu něco povím, budou mě mít všichni za cvoka. Byla jsem na všechno sama, bez pomoci.
Ohlédla jsem se za sebe a viděla jsem že Zoe běží za mnou. Nemohla jsem jí vidět a ona nemohla vidět takhle mě, utekla jsem jí směrem k lesu. Tam na kraji jsem si sedla a znovu jsem se ponořila do svých myšlenek. Přemýšlela jsem nad tím, proč mi ona říkala, že jsem její stará známá. Nedávalo to pro mě smysl, už jsem chtěla jen umřít abych byla svobodná a abych byla zase šťastná. Pochopila jsem, že ona jen tak neodejde.

,,Zabij se, jsi k ničemu. Dej mi tvůj život." Opět se falešně zasmála.
,,Ale ne, už je zase tady." Pomyslela jsem si a tiše povzdechla. Chtěla jsem si ublížit, potřebovala jsem, byla to děsná touha kterou mi vnukl do hlavy zlý démon. Nezajímalo mě to, zvedla jsem se a šla domů s úmyslem si ublížit. Když jsem přišla domů, zjistila jsem že u lesa jsem seděla pěkných pár hodin, vlastně skoro celý den a vůbec jsem si toho nevšimla. Bylo totiž 23:30 a všichni u mě doma už spali. Ideální příležitost si ublížit...