Fremione [Short story]

16.

Na Hermionin pohřeb celá škola, včetně profesorů.

Nikdo se netajil smutkem. Většina usedavě plakala, ale ten, od koho by jsme nejvíce čekali, že bude plakat, neplakal.

Pouze v tichosti seděl v první řadě a koukal na rakev. Když mu někdo projevil upřímnou soustrast, tak pouze kývnul hlavou, ale nepodíval se na tu osobu. Sledoval pouze tu jeho milovanou.

Hluboké kruhy pod očima jasně hlásaly, jak špatně asi spí.

Jeho čím dál hubenější tělo hlásalo, že Fred už se týdny pořádně nenajedl.

Jediný důvod, proč ještě není u Hermiony je, že se mu jeho rodina snaží najít nový důvod žít.

Jenže.. pokud tady není ona, tak tady nemá být ani on.

Asi měsíc po pohřbu se rozhodl odejít z Bradavic.

Všechno, at'se podíval kamkoli mu připomínalo chvíle s ní.¨Kolikrát utíkal na nějaké místo, protože mu přišlo, že tam je.

Doběhl tam a pak asi deset minut volal do prázdna její jméno..pořád dokola..

 Stále si nechtěl přiznat, že jeho srdce, jeho důvod života a jeho štěstí..je pryč.

Kolikrát ho přece prosila, aby jí nechal.

Předtím nechápal proč, ale ted'už mu to došlo.

Nechtěla, aby se trápil.

Aby toho potom nelitoval.¨

Ale on nelituje  nikdy ani nebude.¨

Ona byla jediná, kterou miloval.

A kterou milovat bude.

Žádná se jí nevyrovná.

Jí se nevyrovná vůbec nic.