Forever? Forever... [ Dokončeno ]

Kapitola První

Přežila jsem. Přežila jsem celých deset měsíců ve škole! Dnes to byl totiž poslední den školy a začínali prázdniny. Po prázdninách už jsem měla namířeno na střední školu. Konkrétně na Uměleckou školu, obor fotografka. Jelikož tam se mnou šla i půlka třídy, nebyla jsem z nových lidí nervózní. Byla jsem vlastně vcelku klidná. Prostě tam půjdu, dodělám střední a pak se rozhodnu, co bude dál. Můj plán na nadcházející tři roky.

Když mi ráno konečně došlo, že jdu dnes naposledy do školy, měla jsem z toho smíšené pocity. Zároveň radost, že už nejsem to malý dítě, na kterém si ostatní zasedávali, ale taky jsem silně pociťovala smutek. Někteří z vás to nejspíš pochopí. Jsem na téhle škole od šestky a zamilovala jsem si to tu. Ať už to je Dhalia, má nejlepší kamarádka, a nebo Tonda ( kostra, kterou jsme používali při přírodopisu ), zkrátka všichni, kteří odejdou.

Potom jsem se konečně trochu vzpamatovala, vyhrabala jsem se z objetí svých teplých peřin a pomalu došla do koupelny. Tam jsem zjistila že bych klidně mohla hrát v novém hororu "Zhasni a zemřeš". Učesala jsem se, vyčistila si zuby, vyžehlila vlasy. Zkrátka vše co holky ráno v koupelně dělají. A pak jsem si šla vybrat oblečení, které si dnes vezmu, a jelikož to byl můj poslední den na základní škole, chtělo to něco speciálního. Po dlouhém rozhodování co si sakra vezmu jsem se rozhodla pro tmavě modré šaty, černé lodičky a přes šaty jsem si přehodila černý svetřík, jelikož nebylo zrovna nejtepleji. Poté jsem už jen z šuplíku se sladkostmi ( které většinou patřili mojí mámě ) jsem z něj vyndala mnou koupenou bonboniéru pro učitelku.

Když se na mém telefonu objevil čas 7:35, vyrazila jsem do školy. Mám školu hned za domem a tak jsem nemusela spěchat. Čekala jsem ve vestibulu do 7:40 dokud nás nepustili do školy ( idiotský systém naší školy ).
Jelikož se všichni cpali do školy, počkala jsem a šla jako poslední.
Klidně jsem došla ke skříňkám a tam si sundala svetřík. Jen co jsem došla ke schodům někdo mě chytl za rameno. Otočila jsem se a poznala, že to je Dhalia.
„Jé ahoj!" pozdravila jsem jí.
„Čauvés! Tak co? Půjdeš dnes do tělocvičny na rozlučku?" zeptala se.
„Jo asi jo.." řekla jsem sklesle a odvrátila oči v sloup.
„Co se děje?"
„Nic jen... Se mi bude po tomhle místě šíleně stýskat"
„To mě taky, ale na umělce poznáš spoustu nových lidí!"
„To je sice fakt, ale stejně..."
Dhalia jen kývla rameny.
Mlčky jsem šly až do třídy, kde jsme každá šla na své místo. Celá přestávka probíhala jednoduše, všichni jen seděli v lavicích, nikdo nic neříkal. Zkrátka bylo úplné ticho až dokud nezačala hodina.

Učitelka přišla do třídy v kratších bílých šatech. Povídala něco o tom, jak moc se jí bude stýskat, jak jsme byli výborná třída ( ačkoli vždy když jsme něco provedli tak na nás křičela že jsme její nejhorší třída )
Většina jí neposlouchala, včetně mě.
Já jen čekala až mi vydá ten zatracený kus papíru a já budu moct jít na rozlučku. Vždy když si někdo šel pro vysvědčení, měla ještě tak miliardu keců, které nám prostě musela říct, takže jsme stejně na rozlučku přišli jako poslední.

V tělocvičně na nás už čekali všechny děti z nižších ročníků a samozřejmě učitelé a ředitel. Kolem byli postavené židle a žíněnky. Když ředitel dopověděl svůj závěrečný proslov, každého si nás zavolal k sobě a popřál nám mnoho úspěchu v nadcházejících letech.

„Tak a teď může přijít Scarlett Wood" oznámil s úsměvem ředitel.
Pamalu jsem došla k ředitelovi a stoupla si vedle něj.
„Díky všem za příchod" řekla jsem tiše. Všichni jen mlčeli a dívali se na mě.
„Tobě taky děkujeme, že jsi dorazila.
Každopádně bych chtěl říct, že jsi vždy byla ke všem férová a nikdy jsi neměla problémy, což je na tobě úžasné. Na umělecké škole se ti určitě bude jen a jen dařit. Všichni ti chceme popřát co nejvíc úspěchu"
Ředitel mě poté obejmula a všichni začali tleskat.
Po mě následovalo zbytek pěti lidí.
Pak už jsme všichni vyrazili domů.

Doma jsem si sbalila věci, jelikož jsem měla jet na týden ke své sestřenici Anetě, která bydlí jen dvě města od nás. Když jsem měla sbalené oblečení, vrhla jsem se na věci jako kniha, nabíječky a další tolik nepotřebné věci. Sbaleno jsem měla kolem pěti a v půl šesté jsme vyjeli k Anetě do Děčína. Cesta trvala ani né půl hodiny a my dorazili. Aneta byla děsně nadšená, že už jsem po roce a půl opět přijela. Teta už měla přichystanou večeři, a tak jsme se do ní hned pustili. Byly výborné palačinky s Nuttelou. Pak jsme se jen odebrali do svých ložnic,a jelikož jsme byli unavení, šli jsme spát.

Scarlett :

Aneta :

Dhalia :