Forever? Forever... [ Dokončeno ]

Kapitola Sedmnáctá

„Volal jsem svýmu kámošovi. Prej u něj můžeme na dva dny přespat. Má volnej pokoj po svojí sestře" řekl Bob mezitím, co si balil své nejdůležitější věci.
„Dobře, ale je to pro něj bezpečný? Co kdy se tam ty dementi vkradou a.."
„Scarlett? Tam jsme v bezpečí. Je to na druhý straně tohohle zkuenýho města"
„Tak jo.. Okej, dobře.."
„Všechno si sbal, nic si tu hlavně nezapomeň, už si sem pravděpodobně ani já nikdy nevrátim" řekl sklesle.
„Bobe nebuď takovej pesimista. Vrátíš se sem, jasné?" obejmula jsem ho a dala mu letmý polibek.
Nesouhlasně zakýval hlavou a rychle se ode mě odtrhl.
Tak asi ne.. Pomyslela jsem si a šla si dál balit věci.

V půl dvanácté jsme přišli na autobusovou zastávlu. Bob si sedl na lavičku. Nic neříkal, jen zíral před sebe na projíždějící auta. Já jsem pustila svou tašku na zem a pevně ho chytili za ruku. Stiskl mi jí a podíval se na mě. Nahodil ten pohled který jsem tak šíleně milovala.
„My to zvládneme" šeptla jsem a poté ho jemně políbila na tvář.
„Zvládnene to.." opakoval.
„Ano, zvládneme, společně" řekla jsem a stále jsem měla jeho ruku stisknutou.

Za pět minut nám přijel autobus.
Cesta netrvala dlouho a dorazili jsme. Vystoupili jsme hned před velkým panelovým domem a před ním stál kluk v kraťasech a v tílku. Kouřil a když si nás všiml, šel za námi.
Hned mi došlo, je je to ten Bobův kámoš.
„Čus Bobe" řekl a upřel pohled na mě.
„Čau, ty zas hulíš?"
„Jo, musím se nějak dostat z depresí tak hulim o sto šest" řekl a poté se zasmál.
"Ty máš určitě strašlivý problémy" řekl Bob ironicky a s úšklebkem se na mě podíval.
Já jsem svůj pohled rychle odvrátila.
„Jsem Samuel" podal mi ruku a v druhé držel cigaretu. Byl z něj cítit alkohol a hlavně ty cigarety.
„Já jsrm Scarlett, ráda.. Ráda tě poznávám.." řekla jsem s úsměvem.
„Ty jsi z Anglie?" řekl.
„Ne.. Proč?"
„Kvůli tvýmu jménu..no víš co? Hoď to za hlavu, jako kdyby jsem se neptal,jo?"
„Dobře.." řekla jsem udiveně a pohlédla jsem na Boba, ten jen mávl rukou a chytl mě za mou ruku.
„Tak pojďte dovnitř, chovejte se jako doma, choďte do ledničky kdy se vám za chce, zvracte kde chcete a tak dál, prostě jako doma" říkal, mezitím co odemykal vchodové dveře do paneláku.
„No.. Zdržíme se max na dva dny"
řekl Bob.
„Ale stejnak, prostě jako doma lidi! Jako doma.."
Sam nás zavedl do jeho útelného bytu. Byla tam jen malá kuchyň spojená s obývákem, dva malé pokoje, kde byli nalepené plakáty nějakých hudebních skupin, které pro mě byli absolutně neznámé, a každý pokoj měl ještě svou vlastní miniaturní koupelnu.
„Tak tady teď budete teď přebývat“ řekl Sam a odemkl nám dveře od pokoje jeho sestry. Absolutně netuším proč byl zamčený, ale radši jsem se neptala, určitě bych zase něco podělala.
„Vybalte si věci a nějak se tady zabydlete, jo?“
„Dobře“ přikývla jsem a pokoušela se o úsměv.
Bob si sedl na druhou stranu postele a zatím si vybaloval věci ze své tašky.
„Hele.. Je mi to trochu blbí,ale... Proč jste vlastně sem přijeli? U vás doma se něco děje?“ zeptal se Sam.
„Same? Dělám to jenom pro tvoje dobro. Pro tvoje vlastní bezpečí, ti řeknu, že se k nám do bytu vkradl malý roztomilý králíček a obsadil nám celej barák. Dobře? Radši se na realitu neptej“ odsekl Bob.
Podívala jsem se na udiveného Sama. Přikývla jsem hlavou.
„Dobře tak.. Tak já jdu udělat to jídlo..“
Když odcházel, zabouchl za sebou dveře.
„Super.. Teď si bude Sam ještě myslet, že jsme my ti vrazi“ řekl Bob a lehl si na postel.
„Bobe, aspoň chvíle se odreaguj a zkus na to nějak nemyslet zlato“ 
Pohladila jsem ho přes vlasy a lehla jsem si k němu.
„Když já nevim jak..“ vzdychl.
„Tak já ti to ukážu“
Přetočila jsem nad něho a začala jsem ho pomalu a něžně líbat.
Vzala jsem ho za zápěstí a jeho ruku jsem mu položila na můj bok.
Svými dlaněmi pomalu přejel po mém zadku.
Teď šel na řadu on. Přetočil si mě zase pod sebe. Rychle si svlékl tričko a začal mě obdarovávat něžnými polibky na krk.
                               *

                                *
„Takhle se odreaguješ v dnešní době“ vzdychla jsem.
Stále mě líbal a pomalu mi svlékal moje černé tílko. Nechala jsem ho.
Naše *ehm ehm* přerušilo Samovo klepání na dveře.
Rychle jsem vyskočila z postele a čapla do ruky triko, které bylo nejblíže.
„Tak mam hotovou tu..ve.. Večeři“,
s údivem se na mě a Boba podíval.
„Já.. Já se jenom převlíknu a jdu“ řekla jsem rozklepaně a rychle jsem na sebe tričko oblékla.
„Okej, tak za náma pak přijď“ řekl
Sam a zase rychle zmizel do kuchyně.
Začala jsem se smát.
„My na tohle prostě máme štěstí“ zasmál se Bob a začal se také oblékat.
Sam vaří dobře.. To se musí nechat. Ty špagety byli dobrý, ale na ten trapas nikdy nezapomenu..