Forever? Forever... [ Dokončeno ]

Kapitola Devatenáctá

"Bobe?!" řekla jsem když jsem se po několika hodinách rozkoukala. Viděla jsem rozmazaně a motala se mi hlava, jako kdyby jsem se vracela z nějaké fakt slušné párty. Bob zmizel a ti Rusáci s ním.

Pomalu jsem se zvedla ze země a opřela jsem se o rám dveří. Ta bolest v hlavy byla šíleně nesnesitelná a já měla chut' sebou hodit  na postel a už tam zůstat nepořád. Já ale musím najít Boba. Nevím jak,ale...Ale já ho najdu. Nemůžu ho nechat. Miluju ho. 

Pomalým krokem jsem si došla do pokoje pro telefon. Dvacet osm nepřijatých hovorů od mé matky a deset zpráv od ní. Musí o mě  šílený strach, měla jsem totiž být už včera v šest večer doma.  Mám jí zavolat..Nemám?  Co bych jí asi řekla? Že můj kluk umře?

Bezmocně jsem se rozbrečela. Příjdu o všechno.. O moje milované všechno, o Boba. Možná zním jako blázen, ale já bez něj nemůžu žít..Život bez něho si představuju, jako kdybych nežila vůbec.. Každý den bych brečela..Noc,co noc bych nespala a přemýšlela bych nad mou láskou. Nebyla bych taková, jako jsem byla dřív. Když jsme se spolu s Bobem měli dobře.

Znovu mi začal zvonit mobil. Nejspíš zase máma... Podívala jsem se na displej mobilu. Nebyla to máma. Nebyl to táta. Nebyla to Dhalia a a nebyla to ani Anett. Bylo to neznámé číslo.
Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli hovor přijmout a nebo ne.
Nakonec jsem ho přijala.

„Prosím?“ řekla jsem.

„Scarlett? Díky bohu, jsi to ty! Tady Bob, ten kterej nás oba dostal do hrobu“

" Bobe! Sakra kde jsi?!" 

"Scar, zlato, nemůžu mluvit moc dlouho. Jednomu tomu týpkovi jsem sebral mobil z kapsy. Jsem zamknutej v nějaký místnosti a..je  to.. fakt psycho“ tiše se zasmál.
Jak mu sakra může být do smíchu?

"Pro boha, a kde to je? Jdu za tebou" začala jsem panikařit. 

"Ne, já se odsud dostanu" odbil mě.

" Bobe, kde to je?"

"Ne, nepůjdeš sem" řekl přísně.

" Sakra Bobe! Okamžitě mi řekni kde jseš! Nenechám tě tam chcípnout hlady kurva!“ křikla jsem do mobilu. Bob byl najednou ticho " Kde jsi?" pokračovala jsem o něco klidněji.

"Ehh.. Scar..Já..“

"No tak kde?"

„Jsme u mě doma. Nechoď sem nebo umřeš. Nacpali mě sem schválně, aby jsi sem šla za každou cenu a aby nás mohli zabít oba, jsou chytřejší než jsem si myslel..“

„Bobe já tam..“ přerušil mě.

„Hej musim končit, někdo jde“ zašeptal Bob.

Uslyšela jsem už jen pípání. Rychle jsem čapla svůj batoh a do něj jsem rychle naházela pár mých nejdůležitějších věcí, jako byl mobil a kapesní nožík, který jsem s sebou vždy nosila. Peníze jsem neměla, ani korunu.
Vyběhla jsem z panelového domu a poté co jsem se ocitla na čerstvém vzduchu, který mě trochu uklidni,  začala jsem přemýšlet ma tím, jak se za Bobem dostanu. Pěšky bych šla celý den, na autobus ani na taxi nemám peníze..
Chce to vzít to tou horší a nelegální cestou,aneb tou cestou, kterou jsem nikdy nechtěla podniknout.

Zjistila jsem si číslo na taxi, a pak jsem číslo ihned vytočila, a sdělila jsem taxikáři adresu. Za deset minut přijel. Byl to mladý blonďák.

„Dobrý den slečno “ řekl spoza stáhnutého okénka a očima mi pokynul, abych si nasedla.
„Dobrý“ odsekla jsem a poté hned nasedla. Chtěla jsem mu tím naznačit, že opravdu nemám chuť se bavit.
„Jak se dnes máte?“
„Fajn“
„To neznělo moc důvěryhodně“
„Nechci se bavit“
„Proč?“
Odvrátila jsem pohled z okénka a sledovala město, jak nás míhá.
„Mám, ehm, lehce nepříjemný den“
Zasmál se.
„Víte kolik to bude stát?“
„Co jako?“
„Cesta“
„Dvě stovky?“
„To víc, ale protože jste fakt pěkná a váš přítel, kterého ani nevím jestli máte, má obrovské štěstí, že má takový kus ženský, nechtěla by jste si to odpracovat?“ řekl s úšklebkem a poté na mě mrkl.
„No to určitě, zajedete někam do lesa a tam mě znásilníte, to to radši... zaplatím“
Znovu se zasmál.
„Jak chcete, ale bude to 350 korun“
„Já nic platit nebudu“ odsekla jsem.
„No nevím, nechcete si cenu odpracovat, tak hold musíte platit“

Koutkem oka jsem pohlédla na taxikářův opasek, ta který měl pistol.
Každý taxikář má pistoli. Můj plán se snad vydaří..

„I kdybych měla jít sedět za to, co se právě chystám udělat, nebudu toho litovat, zachráním Boba“ řekla jsem.
„Nějak nechápu, co se chystané  udělat? Kdo je Bob?“

Rychlím pohybem jsem vytáhla z jeho opasku pistoli a přiložila mu ji ke spánku.
Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem ho střelit, ale..
Co když toho budu nakonec litovat? Co když je Bob už po smrti, a já tu zabíjím nevinného člověka?

„Ty svině jedna malá!“ křikl taxikář a kopl mě do břicha.
Pistoli jsem pořád držela v rukou. I s tou bolestí jsem se snažila zamířit a střelit ho, ale místo do něj jsem se trefila do okénka.
Dal mi velkou facku, a když jsem kvůli té bolesti lehla na sedačku, zkoušel mi pistol vytrhnout z rukou. Bez míření jsem vystřelila. Ke všemu štěstí jsem ho trefila do nohy. Vykřikl, a já tak měla dostatek času ho navždy pohřbít.

„Dobrou“ usmála jsem se.
Stikla jsem spoušť. Kulka taxikáři proletěla hlavou a můj obličej postříkalo malé množství krve.
Připadala jsem si jako psychopat. Bylo to..zvláštní. Mě..mě se to líbilo. Líbilo se mi sledovat malou kulku jak prolétává jeho hlavou a jak on umírá.

Při jízdě jsem otevřela dvířka od auta a mrtvé tělo jsem vyhodila na silnici. Ujala jsem se řízení. Rychle jsem šlápla na plyn. Auto nesmírně rychle zrychlilo  a já si připadala tak silná. Měla jsem u sebe zbraň a nikdo se mě teď nedotkne bez dovolení, jinak ho zabiju.
Měla jsem úsměv na tvařích a to bylo to nejpodovnější. Vůbec mě netrápilo to,  že jsem zabila člověka, kterého mohl někdo nadevše milovat..
...stejně tak moc milovat, jako já Boba.