Forever? Forever... [ Dokončeno ]

Kapitola Třináctá

Došla jsem si parku kde jsme se s Dahl měli sejít. Je to takový malý parčík s rybníčkem uprostřed a u něj krásný a romantický altánek. Dhalia už čekala na lavičce u rybníčku a byla na mobilu. To by nebyla Dhalia, aby nebyla na mobilu..
Pomalu jsem k ní došla a chytla jí zezadu za ramena.
„Proboha Scarlett já se tě lekla!!" uhodila mě pěstí do ramene a já se jen zachychotala.
Sedla jsem si vedle Dhalii.
„Ahoj!“
„Ahoj Scar. Příště bych uvítala trochu jinej příchod jo?“
„No jo.. no jo..“
„Tak co u tety? Bylo to fajn jako vždy?“
„Jojo, vážně fajn, víc bez fajn. Fakt jsem si to užila. Druhej den přijela k tetě nějaká jedná její známá se synem. Ta potom odjela a ten kluk kterej se jmenoval Bob s námi zůstal celý týden“
„A dál?“
„Byli jsme na koupáku a potom na jedný oslavě u Anetiny kamarádky“
„A dál?“ provokativně se usmála.
„Co by mělo bejt dál?“
„Hele ty se červenáš a ty se obvykle jen tak při normálním rozhovoru nečervenáš“ stále se na mně smála.
„Ten kluk byl fakt fajn, stačí? Nepůjdeme do Lagarta?“
„Jak vypadal?“
„Ty jsi už jako Aneta..“
Dhalia se zasmála a pořád poslouchala jakou výmluvu si pro ní připravím tentokrát.
„Byl to blonďák s delšíma vlasama“
„Takže se ti líbil!“
„Co?! Jak to můžeš vědět?“
„Scarlett, jsem tvoje nejlepší kamarádka a už o tobě něco vím. No a za těch pět Let co se bavíme vím, že ty máš úchylku na kluky s dlouhýma vlasama“
Já mlčela.
„Okej, nebudu tě dál týrat, jdeme do Lagarta“
Zvedla se z lavičky a vydala se směrem k centru. Následovala jsem jí a raději jsem mlčela, abych zase nevypustila z úst nějakou pitomost.
Když už jsme nějakou tu chvíli beze slov pokračovali v cestě, přišlo mi to trapné a tak jsem se snažila vymyslet nějakou, alespoň trochu srozumitelnou otázku.
„Víš.. je mi to trochu blbí, ale.. co v děcáku? Přežíváš to?“
„Jo, je to tam celkem i fajn, dali mě na pokoj s takovýma dvouma rebelkama.“ zasmála se, „a mají tam i celkem dost pěkný kluky což je další plus, a jídlo taky není špatný. Nikdy bych neřekla že tam budou tak fajn lidi.“
„To je dobře, někdy to tam přijdu omrknout jestli tě tam náhodou netýraj“
„Heh.. někdy se můžeš zastavit, znám už skoro celej děcák“
Kývla jsem.
„Měla jsi pravdu, s tátou bych jenom trpěla, zatím co tady se o mně v pořádku postaraj, díky“
„Jojo, není za co“
„Fakt díky Scar..“

Došli jsme do obchodního centra. Hned jsme si to zamířili k Lagartu. Usedli jsme úplně dozadu kavárny a čekali na obsluhu.
Objednala jsem si Cappuccino a k tomu sorbet s mangovou příchutí.
Dhalia si objednala svou velice oblíbenou tureckou kávu a k tomu palačinky. To na jejím seznamu nesmí chybět, palačinky.
„A teď mi ještě něco pověz o tom klukovi“ vyzvala mě Dhalia a usrkla si kávy.
„Dhal..“
„Poslouchám sestřičko“ ušklíbla se na mně.
„No.. tak jo. Byl to prostě fajn kluk, nebyl to takovej ten namachrovanej frajírek, kterej má na vlasech dvě kila gelu. Prostě obyčejnej kluk, jako že né úplně obyčejnej, byl hezkej. Krásně se usmíval. Nebyl to teda moc takový ten král parketů, kterej nesmí chybět na žádné párty v okolí. Byl to spíš takovej samotář“ řekla jsem a nad slovem samotář jsem udělala rukama uvozovky. Trošku víc jsem se o něm rozpovídala. Popsala jsem všechno co jsme za těch devět dní dělali, teda... bez těch líbacích scének. Dhalia mně upřeně poslouchala a ani nedutala. Přitom ukusovala své milované palačinky.
„Páni“ řekla fascinovaně Dhalia.
„Ten musel bejt fakt fajn, škoda že takových kluků není víc“ pokračovala.
„To jo.. Hele? Nevadí když si rychle odskočím?“
„Jasný, v pohodě. Čekám“ mrkla a doběhla si k pultu pro bezinkový ledový čaj.
Na záchodě jsem se lehce upravila a přitom už si v hlavě přemítal zítřejší den. Těším se na to ještě víc než dítě na vánoce..
Vyšla jsem z veřejných záchodků a vrátila se k Dhalii.
„Hele? Někdo ti volal, měla jsi ho pojmenovanýho "Zlato" a milion srdíček a na fotce byl takovej klučina s dlouhýma vlasama, takže jsi mi vlastně úplně všechno neřekla“ chtěla jsem rychle něco říct na svou obhajobu, ale když Dhalii něco zajímá.. nejde to. „ Jo a ještě než začneš  mlluvit, tak ti chci říct že jsem to zvedla. Nic jsem neřekla neboj! Jen jsem řekla že jsem tvoje nejlepší kamarádka Dhalia a že mu potom zavoláš, tak hlavně klid!“ uklidňovala mně.
Absolutně jsem nevěděla co dál říkat, abych se z té trapné situaci dostala, a tak jsem jen mlčela, seděla a dívala se na Dhal psíma očkama.