ERAGON: Syn zrádce

2. Kapitola

„Ale no tak, nenech mě, abych tě přemlouval," smál se Eragon a zíral na svého kamaráda. „Nesoutěžím. Už jsem to řekl několikrát," zamrčel a vystřelil poslední šíp v toulci. Oba se společně vydali pro své šípy. Murtagh položil dlaň k šípu a druhou rukou ho vytáhl. Nechtěl si je poničit, proto mu vytahování trvalo déle než blonďatému chlapci. Ten jej jen sledoval. „Střílíš dlouho, co?" „Až moc." Vytáhl poslední šíp a všechny si je zaráz vsunul do toulce na zádech. Přešel k Eragonovi a klidně začal znovu střílet. Vždy chytil šíp dvěma prsty, ladným pohybem ho dostal z toulce, hned jej posadil na svůj ukazováček a nasadil na tětivu. Pak už jen s hlubokým nádechem tětivu natáhl a s výdechem vypustil. Šíp se zabodl do středu slaměného terče. Pohlédl na Eragona. „Ty už nebudeš střílet?" „Dal jsem si malou přestávku, bolí mě prsty z tětivy," usmál se. Murtagh pokračoval ve střílení. „Tebe ne? Střílíme už dobré dvě hodiny," zavrtěl hlavou. „Bolí, ale trénovat se musí." Eragonovi to dělalo starosti. Murtagh byl na sebe příliš přísný. „Kdo tě naučil, tak dobře střílet?" Na chvíli se zastavil. Šíp už nevystřelil, přesto jej nechal zasazený na tětivě. „Můj otec tehdy nechal přivést nejlepšího střelce ve městě. Zaplatil mu mnohonásobně víc, než by si vydělal lovem, jen proto, aby mě naučil střílet, tak dobře, jako to uměl on sám... Byl šílenej. Chtěl zkrátka, aby jeho syn byl nejlepší snad ve všem. Měl jsem učitele snad na všechno, na učení, chovaní nebo třeba na tanec." „Ty umíš tančit?" zasmál se. „Ani nevíš, jak skvěle," Murtagh se rozesmál a poklonil se jako při výzvě k tanci. Hned se zase narovnal a vyprávěl dál. „Ani nevíš, jak bych to všechno rád vyměnil za normální život, jako ho měli lidé ve městě," jeho úsměv se ztratil stejně jako Eragonův. „Chceš normální život, jako ho měli lidé ve městě? To tě totiž zklamu, ten neexistuje. Teda pokud nepovažuješ za normální, že hladovíš, málo spíš a nemůžeš mezi lidmi říkat, co chceš. A to ani nemluvím o verbování," sklonil hlavu. „Mého bratrance Ronana to čekalo taky a tak radši odešel. Každý, kdo tam totiž někoho poslal, ho už neviděl. Prostě se nevrátil." „Takže tvůj život taky nebyl zrovna růžový, co?" „Ne," zavrtěl hlavou. „Tys nevěděl, jaký je chudinský život?" Murtag se posadil vedle Eragona na dřevěnou lavici. „Sám si slyšel, že byl Morzan krutý. Nesměl jsem ven, jedině na naši velkou zahradu, kde jsem stejně byl sám. Nemohl jsem mít kamarády. Otec tvrdil, že mě městské děti zkazí a že po ulicích města se toulá jen spodina... Znal jsem více méně jen mé učitele." „Takže, ty si nikdy před tím, než jsi utekl, nebyl venku?" Murtagh jen zavrtěl hlavou. „Páni... To je hrozné. Jak si tak mohl žít?" „Nemohl. Utekl jsem," zasmál se. Eragon krčil rty, jak se chtěl smát, ale snažil se o opak. „No jo, to dává smysl. Takže to muselo být docela těžké, když ses dostal do města, ne? Nic si prakticky neznal." „Mí učitelé mě učili i o městě, takže to tak hrozné nebylo, ale nikdy jsem ho neviděl. Při útěku jsem se málem ztratil a tak mě málem chytli královi stráže," zasmál se. „Copak, bohatý synáček chtěl vidět víc, než mu bylo dopřáváno?" řekl hnusným hlasem tlusťoch v bílé košili, přes rameno měl hozenou srnu a celý byl zarostený fousem. Vedle něj stál jeho kamarád, který mu sem tam pomáhal s porcováním zvířat. Naproti němu byl malý a vychrtlý na kost. „Ty budeš asi řezník, co?" zeptal se Murtagh. „Nejde to poznat?" natáhl ruku od těla a otočil se na obě strany. „Jistě, že jde. Ušmudlaný tlustý chlap se srnou přes rameno a věčnými urážkami na mě můžeme být jedině řezník," usmál se na něj, jako provokaci. To řezníka hodně naštvalo a se zlým výrazem si to s ním chtěl jít vyřídit osobně, ale jeho kamarád před něj natáhl ruku. „Nech ho, vyhodí tě z města." „No jo, máš pravdu. Já si aspoň vážím svého domova." Aby přidal svým slovům na vážnosti a hrůznosti, odplivl si na zem, porovnal srnu na rameni a společně se svým kumpánem odpochodoval pryč. Eragon tmavovláska jen sledoval. Zdál se být celkem v klidu. „Dobré?" „Jo, nevšímám si toho. Ten by tam nevydržel ani čtvrtinu toho, co já," Murtagh vstal a šel si pro pár šípů, co vystřílel. Eragon hned letěl za ním. „Dokaž mu to." „Co? O čem to mluvíš?" nechápavě se na něj podíval. „Ažihad se mě ptal, jestli zavítáme zítra večer na slavnosti boje." „To je jako co?" zeptal se otráveně. „Bude se tam pít a jíst, ale úplně pozdě večer nechají náměstí volné všem, kteří se chtějí s někým utkat." Tím Eragon získal jeho plnou pozornost. „Kdo zůstane poslední, vyhrál a je pro něj nějaká odměna. Ale to se prý neříká jaká. Prý je to překvapení." Překřížil si ruce a sledoval, jak Eragon blázní z té slavnosti. „Všichni se budou okolo dívat a bude to prostě úžasné," rozplýval se blonďák. „A ty chceš, abych tam šel... a nakopal tomu tlustému řezníkovi zadek... že?" „Jo!" vyjekl nahlas, jako by to celou dobu nebylo jasné. Vytáhl poslední šíp a zastrčil jej do toulce. „Rozmyslím si to." Dal se na odchod, ale to už byl Eragon opět u něj. „Běž tam. Nemá na tebe." „To neříkám, jen proč dělat větší peklo než už je?" „Možná tím uděláš větší peklo, ale taky tím můžeš dát najevo nejen jemu, ale všem, že si s tebou nemají zahrávat." Murtagh vešel do jejich domku. Eragon se zastavil se zoufalým výrazem na místě. „Ukaž jim, že nejsi jen syn Morzana," hlesl. Starší z chlapců se nad tím pozastavil. Otočil se na blonďáka v kožené vestě a přikývl. „Dobře, jdu do toho." Eragon jen nadšením vyskočil, zařval vítězně „jo!" a vešel dovnitř také.