ERAGON: Syn zrádce

5. kapitola

Ano, ano, po neuvěřitelně dlouhé době jsem napsala pokračování Eragona, taky se divím, ale co už. Na to, že jsem měla v plánu tento příběh napsat spíše jako romantickou story, jsem se rozhodla pro trochu něco jiného, tak snad se vám to bude líbit. Dalo mi docela práci zavzpomínat na všechny ty názvy měst, jména a tak :D Pokud se vám to líbí a chcete pokračování, zanechávejte hvězdičky a komentáře, budu moc ráda. Doporučuji si k části oddělené odstavcem začínající "Když viděli," poslechnout písničku MIIA - Dynasty, kterou jsem poslouchala při psaní.

*

Uběhly dva dny od jejich slavností boje a nečekaně opět slavili. Nebylo to sice tak velké, jako slavnosti boje, ale zábava byla. Jídla bylo víc než dost, pilo se, zpívalo a hlavně tančilo. Všichni se smáli a bavili. Murtagh, Eragon a Arya seděli u stolu se svými sousedy Spyrem, Catiou a teprve sedmi letou dcerou Aellou. „Měla bys jít za chvíli spát, mladá dámo," řekl Spyro. Zamračila se nad slovy svého otce. „Ještě nechci jít spát." „A tancovat chceš?" zasmál se Murtagh. Rychle zakývala hlavou, tak ji vzal mezi ostatní, co tančili. Chytl ji za ruce a začali se pohupovat, občas ji zatočil. Aella se smála a on taky. Když skončila písnička, podíval se ke stolu. Co víc mu chybělo ke šťastnému životu než domov, zábava, přátelé a krásná dívka v jeho blízkosti? S úsměvem vzal Aellu a vrátili se ke stolu. „Tak pojď, uličnice. Jdeme si lehnout," řekl se smíchem Spyro. Vstal a odvedl ji pryč. „A já bych si prosil tanec, s někým podobné výšky," zasmál se a natáhl ruku k Aryi. Usmála se a chytla se. Přišli k davu tančících lidí. Zrovna v tu chvíli se začala hrát pomalejší píseň, jako by to měl přichystané. Ruku jí položil na bok, do druhé chytil její dlaň. Tancovali pomalu do rytmu písně. Díval se jí do očí. Měla je krásně zelené. Celá byla krásná. Zrzavé vlasy měla zapletené do dvou copů a ty svázané do drdolu. Na sobě měla oblečené dlouhé šaty lososové barvy. Když si uvědomil, že si všimla, jak si prohlíží, jenom se usmál a tancovali dál.

Den na to byl Murtagh trochu smutný. Sedl si na balvan u jezera a sledoval lidi ve městě při jejich každodenních činnostech, jako byla například práce. „Jsi v pořádku? Přijdeš mi neobvykle skleslý," řekl Eragon, když si přisedl k němu. „Nevěřil bych, že to vůbec někdy řeknu, ale chybí mi můj starý život." Eragon se na chvíli zamyslel. „Jo a kterou myslíš část? Tu pod dozorem tyranského otce nebo přespávání v lese?" Oba se tomu zasmáli. „Ne, já myslel to, jak jsem ti třeba hlídal záda. Střílel jsem urgaly a lovil v lesích... Asi ze mě dřevorubec, řezník, stavitel nebo cokoliv podobného nikdy nebude." „Myslím, že vím, jak to myslíš. Taky se mi tak trochu stýská po starém životě. Možná jsem neměl peníze ani svobodu, ale měl jsem Gera a Ronana." „Měls rodinu," dodal Murtagh. „Dost smutnění, chlapci. Vyražte do lesa ulovit nějakou zvěř. Prospěje vám na chvíli odejít z města," řekla Safira, kterou to už nebavilo poslouchat. „Safira má pravdu. Pojď, budeš rád." Murtgah s úsměvem vstal a šel společně s ním pro výbavu.

O něco později opustili město. V klidu se procházeli krajinou a mlčky obdivovali krásu lesa. „Už je to dlouho, co jsem nebyl v lese," podotkl Murtagh. „Každý jiný člověk by řekl, že jsou to jen necelé dva měsíce, ale já ti rozumím. Strávil jsem v lese víc než dost času. Les má takovou podivnou léčivou moc. Stačí se nadechnout a hned je ti lépe." „Lépe bych to neřekl." „Víš, co je ještě krásné kromě lesa?" zeptal se Eragon. Zavrtěl hlavou, že neví. „Arya," Murtagh se nad tím zasmál. „Jako hezká je, ale proč mám dojem, že tím na něco narážíš?" „Narážím na to, jak se ty díváš na ni, jak ona na tebe... Neuvažoval si někdy nad tím?" „Uvažoval, ale je to princezna Eragone. Nad tím přemýšlej ty," poplácal jej po rameni a zamířil do hlubšího lesa. „Počkej, to by přece nem..." „Pššt!" zastavil jej rukou. Schovali se za křoví před nimi. Eragon se podíval před sebe. Pásla se tam srnka. „Chceš ty nebo mám já?" zeptal se Murtagh. „Můžeš ty. Ale měl by sis pospíšit. Než se vrátíme zpátky, bude tma." Jemně vykoukl zpoza keře. Z toulce ladným pohybem vytáhl šíp. Nasadil jej na tětivu, hrot se opíral o jeho ukazováček. Prst schoval pod šíp, aby se při vypouštění nedrhl a tehdy bylo vše připravené. Natáhl tětivu ke svému obličeji a dlaní se zastavil až na lícní kosti. S jediným nádechem a výdechem vypustil. Stačilo by počkat o dvě sekundy více a výstřel by mohl být nepřesný. Luk sklonil k tělu a už jenom sledoval, jak šly ze šípu vidět jen strakaté perutě, jak srnka zvedla hlavu a zahýbala ušima a jak se jí šíp zaryl do těla. Slehla k zemi a oni vylezli zpoza keře. „Hezká rána. Nemusela trápit." „Vždycky mířím tak, abych zvěř zabil na jediný zásah. Nechci, aby se trápila." „No ne, kdo by to byl řekl, že máš srdce," zasmál se Eragon a nakonec i Murtagh.

Po cestě do Vardenu se opravdu stmívalo, jak tvrdil Eragon. V nesení srny se střídali, povídali si a občas smáli. Byli si bližší než přátelé, byly skoro jako bratři. Ale smích je najednou přešel, když uslyšeli křik lidí, řinčení mečů a uviděli oranžovou záři v dáli. „To je oheň?" zeptal se Eragon. „Někdo napadl Vardeny, poběž!" vykřikl a rozběhl se s ním za zády. Trvalo dlouho, než se dostali do města, i když běželi, co jen mohli. Byla to dálka.

Když viděli, co se v městě děje, zděsili se. Bylo skoro celé vypálené. Několik zbývajících vojáků bojovalo s urgaly a Safira byla zrovna nejvíc nápomocná. Rozeběhli se do města a začali střílet jejich nepřátele. Během cesty k ostatním, co se schovávali, si na zemi oba našli meč. Přiběhly před kovářův dům, kde několik urgalů bojovalo s vojáky, kteří bránili měšťany za nimi. Bojovali s nimi, ale když si Murtagh všiml, že jsou urialové i u jejich domu a vtrhli do domu jejich sousedů, napadlo ho, že by se mohli schovávat jako většina přeživších měšťanů. Rozeběhl se na druhý břeh jezera. Přesně, jak očekával, byli naživu. Chytli všechny tři venku. Spyro se snažil chránit manželku a své dítě, ale s mečem to uměl asi jako chudé dítě číst. Brzy jej přemohli a ostrá čepel mu zajela mezi žebra. Bolestně vykřikl a upadl na zem. Catia a Aella se krčily u domu. Brečely a křičely o pomoc. Když se k nim jeden z urgalů přiblížil, rozmáchl se sekyrou, ale než stihl seknout, Murtagh ho střelil šípem do zad. Jelikož se nezdálo, že by mu to stačilo, vystřelil ještě do něj druhý šíp, který ho už skolil k zemi. V rychlosti zahodil luk a shodil toulec, aby se mu lépe bojovalo. Vzal meč Spyra a začal šermovat s několila urgaly. Chvíli to vypadalo nadějně, ale pár se jich přidalo a jeden z nich ho ze zadu skopnul k zemi. Dostal několik ran, a kdyby nestihl pohotově uhnout, mohl být i mrtvý. Meč se zabodl do země těsně vedle jeho hrudi. Dva ho chytili a pevně drželi, aby nemohl utéct. Mohl jedině sledovat, jak si několik urgalů jde pro bezbrannou ženu a ještě bezbrannější dítě. „Né!" křičel naštvaně a snažil se vysmýknout. Netrvalo to dlouho a urialové zabili Catiu a chvíli na to i Aellu. Eragon to všechno viděl a rychle se rozeběhl k němu. Na poslední chvíli k němu stihl doběhnout, aby jej zachránil. Zapíchl několik urgalů, četně těch, co drželi Murtagha. Potom s jeho pomocí zabil zbytek. Když Eragon vytáhl meč z posledního, ohlédl se kolem, jestli se náhodou nemýlí, že je poslední. Město bylo zničené a lidé převážně mrtví, někteří zranění. Murtagh vzal do náručí Catiu a Aelle. Rozbrečel se a pevně je objal. Eragon šel k němu a přidřepl si k nim. Situace ho donutila též brečet. Objal svého kamaráda a společně se šli naposled podívat na Spira. „Bude mi chybět. Oni všichni," řekla Eragon. Murtagh přikývl. Netrvalo to dlouho a vzpomněl si na někoho, koho za celou dobu neviděl. Začal se rozhlížet, až si všiml Aryi, jak leží na mole. „Murtaghu?" zeptal se Eragon, čímž se chtěl zeptat, jestli je v pořádku, ale rozběhl se k ní. „Aryo!" zakřičel zoufale a klekl si k bezvládnému tělu. Oči měla zavřené, sem tam měla malé zranění. „Aryo..." Nevěděl, co dělat. „Neměli jsme odcházet... Bože, nemůžu uvěřit, že si..." „Mě jenom tak nedostanou," řekla velmi tichým hlasem a pootevřela oči. Neměla sílu zvednout ani hlavu. „Aryo! Ty žiješ!" rozsvítil se jako sluníčko a objal ji. Ona jen zasyčela bolestí. „Co se stalo?" „Ani nevím, v klidu jsem se procházela městem, když nás najednou napadli a začali ničit měs..." „Ne, já myslím tobě." „Bránila jsem měšťany a potom mě jeden urgal zahnal na molo. Něčím mě bouchl po hlavě a já omdlela. Asi si myslel, že jsem mrtvá." „Tak to nebyl jediný, ani nevíš, jak si mě vyděsila." „Bál ses o mě?" usmála se. „Samozřejmě." „Pomož mi vstát," řekla a on tak udělal. Při chůzi ji podpíral, aby nespadla. Dovedl ji k Eragonovi, který ji objal. „Díky bohu, že žiješ, Aryo," usmál se. Pohlédla za něj a viděla Catiu a Aelle. Beze slov šla k nim. Výraz měla smutný až zoufalý. Utrhla květinu vedle domu, klekla si k nim a sevřela ji do ruky Catii. Aellu pohladila po tváři. Z krásně velkých očí se jí valily slzy. Moc je neznala, ale věděla, jak skvělí lidé to byli a už jen samotný pohled na mrtvou ženu a dítě, byl drtivý. Po cestě k Murtagovi a Eragonovi pohlédla i na Spyra. „Takhle to už dál nemůžeme nechat," řekla. Oni jen přikývli. Během několika minut vyhledali jejich vůdce i jeho dceru Nasuadu. O něco déle trvalo shromáždit přeživší a ošetřit je. „Moc nás nezbylo," řekl Ažihad. „Ale i tak, se budeme muset vydat na cestu pryč. Není to tady už bezpečné," dodal. „Všichni se sbalte na cestu." Jen, co se rozhlédl, někdo mu tam chyběl. „A kde je ten tmavovlasý kluk?" zeptal se Eragona. „Najdu ho." O něco později jej zahlédl na skále, kde sledoval lesy. Vylezl za ním. „Musíme jít." „Je to náš domov." „Už jím není, Murtaghu. Urgalové ho zničili a my se musíme bránit! Musíme." Přitakal. „Neboj. Domov se nemusí nutně pojit s místem. Domov je tam, kde je tvá rodina. A tou jsem teď já." S úsměvem se objali a vydali na cestu do Elfího královstí.