Lháři (probíhá korekce)

Nový byt

Deset. Již deset zavražděných homosexuálních párů tvořených vždy dvěma muži v okolí našeho nového bytu. Jeden z dvojice je často starší bohatý podnikatel, sportovní, sebevědomý typ. Druhý pak odpovídá spíše mému profilu. To bylo skoro téměř jediné, co jsme věděli, když jsme se rozhodli si na záda nakreslit terč a posloužit jako návnada pro vraha, či vrahy, kteří to celé mají na svědomí.

Teď to zní, jako bych s tím už od začátku nesouhlasil, ale tak tomu vlastně nebylo. Byl to jen další případ a my jsme k tomu byli pozváni s ohledem na možný extrémismus a rozbroje, které ty vraždy mohou vyvolat, a kvůli množství obětí bez jediné stopy po pachateli. Policie byla bezbranná a nebyla jiná cesta. Je pravda, že bych si asi dokázal představit v tomhle terénu jiné lidi od nás, než sebe samotného a mého nadřízeného, ale tehdy to byla jen mise, jedna z mnoha. A rozkazy jsou rozkazy.

„Tak jsme tady," pravil můj šéf David Hajman, když jsme vyjeli do šestého patra a stanuli na rohožce před dveřmi našeho společného bytu na dobu neurčitou. „Já vím, zlatíčko, že sis přál dům, ale také jsi trval na tom, že polovinu budeš platit ty a tak..." recitoval své krytí s širokým úsměvem a já v duchu zaúpěl. Hajman se evidentně dobře bavil. To bude dlouhá mise!

Jemně jsem si odkašlal, i když mě v krku ve skutečnosti nic netlačilo, ani mě nebolelo, a s pohledem upřeným na šéfovy lakýrky jsem ho požádal, ať toho nechá.

„Čeho mám nechat, miláčku?" dobíral si mě ještě a já cítil, jak rudnu.

„Se vší úctou, pane, nikdo tu není. Ta chodba je prázdná. Jsme sami od chvíle, co jsme přijeli. Myslím, že není nutné tady hrát divadlo," objasnil jsem.

„Dobře, jen jsem si říkal, že ti to pomůže dostat se do role. Od chvíle, co jsme vyrazili z ústředí, jsi jak na trní," pokrčil rameny Hajman a vylovil z kapsy u kalhot klíč od bytu. Zastrčil ho do zámku a jedním otočením zápěstí odemkl. Sledoval jsem ten zručný pohyb s lehkou fascinací.

Hajman otevřel dveře, což způsobilo mé probrání z chvilkové letargie. Chopil jsem se svého černého kufříku na kolečkách a nejistě vpochodoval do předsíně. Ta byla vcelku malá s jedním světlem uprostřed stropu, bíločernými dlaždicemi, které se na podlaze střídaly v podivném pořadí, a dřevěným, pleteným botníkem.

Zul jsem si své černé, plátěné tenisky a uklidil je do botníku. Poté jsem se i s kufříkem přesunul do chodby tak, abych uvolnil místo šéfovi. Hajman se už vtlačil do předsíně a začal se také zouvat. Z chodby vedly jen troje dveře do koupelny, ložnice a do obýváku. Vybral jsem si ty do ložnice, protože zrovna tam mě čekalo to největší vybalování. To jsem však neměl dělat. Jakmile jsem totiž otevřel dveře, zrak mi spočinul na velké manželské posteli z jemného, světlého, dubového dřeva se třemi polštáři a obří peřinou ve světlezeleném povlečení. Očima jsem přejížděl tu věc hodnou chvíli, než si to můj mozek dokázal všechno přebrat, a chytila mě mírná panika.

„Bezva, budeme se k sobě moci večer tulit," zasmál se Hajman.

„Ne! Já..." vypískl jsem asi o oktávu výš, než jsem normálně mluvil, a zděšeně zakroutil hlavou. Bože ne! Tohle nezvládnu. K tomuhle jsem se neupsal. Já a můj šéf! Já a Hajman! Já... Já...

„Uklidni se, to byl fór. V obýváku určitě bude gauč. Budu spát na něm a tahle postel bude jen tvá," ujistil mě vzápětí. Děs, který se mě zmocnil, na mně byl zřejmě dost patrný, protože Hajman nasadil svůj laskavý tón plný pochopení a respektu, jenž si nechával pro podobné chvilky. Ještě otřesen jsem tak pouze přikývl, stále příliš šokován, a tak neschopen větší reakce. Můj nadřízený však asi ani nic víc nečekal a odpochodoval směr obývák. Já jsem se svalil vyčerpaně na postel a chvíli jen tak ležel a civěl na bílý strop se skleněným lustrem, imitujícím jakousi hvězdici. Zhruba po pěti minutách jsem se vrhl na vybalování. První, čím jsem začal, byla má krabička s šachy hned navrchu. Plácl jsem ji na noční stolek vedle postele a pak pokračoval s těmi ostatními věcmi.