Lháři (probíhá korekce)

Šachová figurka

Cesta domů nočním autobusem trvala 4x déle než za dne, zato jsem měl zaručené místo k sezení a společnost mi dělala jedna prostitutka, čtyři opilci, bezdomovec, feťák a jeden pár s velkými baťohy, co buďto takhle se vracel z výletu, nebo mířil na jeden z těch nočních vlaků, nebo autobusů, které v tuto nekřesťanskou hodinu odváží lidi do zahraničí, aby třeba ráno druhého dne mohli být například někde v horách.

Nevadí, hlavně že jsem konečně bezúhonně dorazil domů a tam mě neuvítala ještě žádná červenobílá páska, ani nepatřičný nepořádek po policejní prohlídce, jen ten binčus, co jsme tam s Davidem včera nechali. Dopotácel jsem se do obýváku a tam jsem se svalil na gauč. Chvíli jsem tam jen tak ležel na břichu, nohama nahoře a hlavou zabořenou do Davidova polštáře vdechujíc tu vůni.

Och, Kriste pane na nebesích, proč? Takovéto noční můry, to mám za to, že se nemodlím... No, počkat já se modlím, tak nevím za co. Vskutku, tohle jsem si nepředstavoval, když jsem nastoupil do BIS. Zabědoval jsem v duchu nad svojí situací, ale protože postěžování si, jak je vše v pytli, sice člověku uleví, ale nic nezapraví, nemohl jsem jen tak dál ležet a zoufat si. Tak jsem se nakonec přemohl a začal bez nějakého vyšší logiky pobíhat po bytě a hledat, aniž bych konkrétně věděl co. Byl jsem přesvědčený, že Davidovo chování muselo mít nějaké rozumné vysvětlení. Tohle přeci nebyl on a rozhovor s ním mě v této domněnce ještě utvrdil. Někde přeci musel být důkaz, proč šel na tu loď dřív, proč se přiznal k těm vraždám, musel být nějak pod tlakem, muselo mu být vyhrožováno.

Prolezl jsem celý náš byt, prohledal kousek po kousku, a to několikrát! Čtyři hodiny, čtyři hodiny bezcílného hledání, bez výsledku. Čtyři hodiny a já prohledal i náš plastový koš se špinavým prádlem, několikrát! Čtyři hodiny a já byl bezradný. Unaveně jsem se posadil na barovou stoličku a pohled mi sklouzl k baru a výběru alkoholu. Na sucho jsem polkl, když mi zrak spočinul na napůl plné skleněné lahvi se zlatavou tekutinou a názvem Medovina, ve které ve skutečnosti žádný alkohol nebyl.

Pamatuj, nemusí být vše tak, jak se zdá. Zazněla mi Davidova slova v hlavě již po druhé za tuto noc, ale tentokrát úplně v jiném významu. „Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá. Nemusí být vše tak, jak se zdá," zopakoval jsem fascinovaně do ticha, jako by to bylo snad nějaké zaklínadlo. Za těmi slovy mohlo být mnohem, mnohem víc. Dosud jsem čekal, že najdu, nějaký dokument na papíru, fotky, obálku, nahrávku, nebo něco v digitalizované podobě, ale pravda byla, že hmotný důkaz nemusel být žádný, anebo mohl mít úplně jinou formu, mohla to být věc, která by člověka zpočátku vůbec nenapadla, schovaná tak, že ač na očích, tak naprosto neviditelná. Sám jsem doufal, že to je ona druhá možnost, už jen kvůli těm čtyřem jinak promarněným hodinám.

Vyšel jsem na terasu a v klidu jsem se rozhlédl, poté jsem přešel k jeho židli a pečlivě jí prohlédl, když jsem nic nenašel, prohlédl jsem i tu svojí a posadil jsem se na ní. Pokud moje domněnky byly správné a to, co hledám, skutečně existuje, musel to mít u sebe, když ten večer přišel a pak to ukrýt tady v domě, nebo v práci, protože jestli byla v plánu i policie a přiznání, těžko by mu policisté uvěřili vinu, kdyby důkaz o své bezúhonnosti měl schovaný v kapse. Zavřel jsem oči a snažil si připomenout každou sekundu té poslední noci strávené zde. Po zádech mi přeběhlo příjemné mrazení, sakra, mít skoro téměř dokonalou paměť mělo své výhody i nevýhody. Vstal jsem a pomalu přešel do ložnice, kde jsem se zastavil a otevřel oči. Bedlivě jsem si prohlédl ten nepořádek, rozházenou neustlanou postel a poházené oblečení jak moje tak i to Davidovo. Nejdříve jsem prohlédl postel, když jsem v ní nic nenašel, prošacoval jsem i veškeré Davidovo oblečení, ač už jsem to během těch čtyř hodin udělal několikrát, poté jsem si lehl na postel a opět zavřel oči.