Lháři (probíhá korekce)

Modřina

Tichou domácnost jsme měli i dalších několik dní. Hajmanovo chválení mé kuchyně, pivo a sledování fotbalu, či hokeje, se stalo naším rituálem. Na mnou vytipovaná místa, kde je nejpravděpodobnější, že potkáme pachatele, jsme zatím nešli. Byli jsme z práce moc utahaní a navíc by to znamenalo velkou spolupráci, které jsme asi teď schopni nebyli. Hajman tvrdil, že je to normální, že jako parťáci se nejdříve musíme „aklimatizovat". Trochu se vžít do role. Zvyknout si na sebe a získat důvěru v druhého, a že udělal chybu, když se to snažil urychlit. „Aklimatizovat se", „zvyknout si na sebe"... nejsem si jist, že si chci zvyknout.

Situace v práci však byla věc úplně jiná. Nataša se stala mojí dobrou kamarádkou. Zjistil jsem, že se sem přistěhovala společně s rodinou z Ruska zhruba před pěti lety. Musel jsem uznat, že jsem v její mluvě nepostřehl ani mírný závan ruského přízvuku, a kdyby mi to neřekla, nikdy bych na to asi nepřišel, což je celkem ostuda. Neřekla mi, proč opustili svoji vlast, moje podezření však bylo, že patřila k těm pár rodinám ruských mafiánů, které sem byly odloženy do bezpečí. To by také vysvětlilo její speciální schopnost prokouknout většinu lží a nezdravý zájem o cokoli, co se týkalo policie, médií a politiky. Chvilkami jsem si říkal, jestli mě neprokoukla, podle všeho však ne, nebo jí nevadilo, kdo jsem.

Zato Tlusťochovi (ano, myslím svého šéfa v MecDonaldu, tahle mu tam vlastně skutečně říkali) rozhodně vadilo, když jsem si s ní povídal a nemakal, i když jsem zrovna v danou chvíli nic na práci reálného neměl a všude bylo tak čisto, že by se dalo jíst i ze země. Nebyl sám.

Jejímu bráchovi to vadilo také. Vypadalo to, že je velmi konfliktní typ, kterému se člověk nezavděčí. Ač jsem hrál sám sebe, nepadli jsme si moc do oka. Sice mě zatím nevyužil jako boxovací pytel, ale když měl chvíli času, chystal na mě všemožné pasti jak pětiletý. Jednou jsem si sedl na židli, kde předtím kečupem vykreslil nápis „Kopněte mě!", podruhé na mě spadl kbelík se studenou vodou, když jsem otevřel ráno dveře do svého kumbálu. Jak z dětského animovaného komediálního pořadu! Člověk by řekl, že když absolvoval vojenský výcvik, bude se proti něčemu takovému umět bránit. Chyba. Byl jsem bezmocný. Říct to Tlusťochovi? Zaprvé jsem nebyl práskač a za druhé by se mi akorát vysmál se slovy: „Kdybys uklízel víc, nic z toho by se ti nestalo." Už ho úplně slyším. Oplatit mu to stejnou mincí? Na to jsem neměl příliš mnoho volného času, navíc jestli to byl skutečně kluk mafiána, mohl taky žalovat svému tatíčkovi, a já tak skončit v posteli s koňskou hlavou. Navíc možná on je ten vrah. Nesnáší gaye, pracuje tady, má na to dost agresivity. Postavit se mu by znamenalo jít proti charakteru, který jsem měl hrát, odhalit své krytí a možná tak zlikvidovat operaci. Říkejte si tomu, jak chcete, i třeba, že jsem srab, ale nemohl jsem s tím nic udělat.

Nataša na to celé měla jiný názor a rozhodla se, že si se svým bráchou o mně promluví. Výsledkem bylo, že ho rozčílila do běla. Zrovna jsem vytíral podlahu ve skladu u mrazáků, netušil jsem, co se děje, ovšem až do doby, kdy tam vrazil, a než jsem stačil pochopit, co to, surově mě praštil. Mop mi vypadl z ruky. Zakolísal jsem a zakopl o kýbl s vodou. Než jsem se nadál, ležel jsem na mokré zemi a moje brýle se válely několik metrů ode mě.

„Váňo, ne! Dost, přestaň!" uslyšel jsem Natašin pisklavý vyděšený hlas a zamžoural jsem nahoru směrem k ní. Naštěstí jsem nepatřil k lidem, kteří jsou bez brejlí úplně slepí.

„S tebou si to vyřídím potom," křikl a odstrčil ji. Já se mezitím pokusil vstát, jenže mě kopl do břicha a já se znovu svalil na zem.

„Takže tobě to, že jsi nám sem přišel otravovat život, nestačí! Ještě jsi musel dělat do mé sestry!" křičel na mě a rozmáchl se k úderu. Teď už jsem však další ránu čekal a podrazil mu nohy. Skácel se k zemi za mnou.