Lháři (probíhá korekce)

Pravda

Jestliže se David označil za zloducha dne, já bych se asi měl pasovat na hlupáka roku. Sakra, měl jsem tušení ne sice důkaz, ale na tom v tomhle ohledu nesejde. Tak proč jsem si u všech svatých nedal větší pozor?!

Bedřich žil docela, když si to tak vezmu, daleko od nás, daleko od práce v jednom z těch paneláků vystavených za minulého režimu na Jižáku a ne zrovna v tom, kde všichni nakonec odkoupili byty od státu a začali se zajímat o veřejné blaho společného bydlení. Nebyl to panelák, který prodělal alespoň částečnou rekonstrukci, výměny oken a nového zateplení. Byl to klasické odporný panelák z nudných šedivých plátů betonu s částečně rozpadlými schody do domu, rezivějícím zábradlím a napůl nezvonícími zvonky. To bylo úplně jiné bydlení, než jsme měli my s Davidem a jiné i než jsem žil já sám.

Do baráku mě pustila důchodkyně, které jsem pomohl s nákupem a do schodů. Ta se na mě mile usmála, a asi tak pětkrát poděkovala. „Och mladíku, vy jste hotový poklad, kdyby bylo víc takových ušlechtilých hochů, jako jste vy..." opakovala dokolečka a já jsem se jen křivě usmála. Jo jasně víc jako já, kteří jsou vděční, že jste je pustila do baráku a oni tak nemuseli zbytečně na sebe upozorňovat možnému sériovému vrahovi. Chudinka, vůbec netušila, skutečný důvod, proč jí pomáhám, i když pomohl jsem rád.

Bedřich bydlel ve třetím patře, teď už jsem o sobě musel dát vědět. Chtě, nechtě, musel jsem zazvonit. Hodnou chvíli se nic nedělo, zaváhal jsem. Bedřich nemusel být doma. Proč také, byl všední den, poledne a co se týče jeho synovce, no sice měl prázdniny, ale kdo by chtěl trčet doma na zadku, když je venku tak krásně? Nebo ne! Dveře se otevřely a za nimi stál Bedřich s širokým úsměvem, vyfiknutý jako by se chystal někam do divadla, nebo na ples. Krátké hnědé vlasy měl řádně sčesány dozadu, kostkovaná košile s vytahaným svetrem byly ta tam, místo toho měl na sobě luxusní bílou s černým kvádrem, kalhotami a drahou pruhovanou černo-červeno-bílou kravatu pečlivě uvázanou kolem krku. Jediné, co ten jeho zjev kazilo, byly domácí fialové chlupaté papuče, které byly díky tomu všemu do očí bijící.

„Ach Romane, rád vás vidím, čekal jsem tu na vás, už jsem se bál, že nepřijdete," uvítal mě okamžitě a rukou mi naznačil, ať jdu dál. Váhavě jsem uposlechl a následoval ho až do kuchyně. Byt byl koncipován jako všechny tahle byty, dva pokoje obývák s kuchyní, záchod s koupelnou, chodba vše spojovací se zatáčkami ke strašidlu a vedoucí kolem všeho do kolečka. Bedřich to celé měl levně zařízené a všude pečlivě uklízeno. Na dřevěném stolku pro čtyři byla položená mísa s makovými, povidlovými a tvarohovými koláčky z Alberta.

„Čekal jste mě..." zopakoval jsem jako otázku i konstatování zároveň. „Neřekl jsem, že se dostavím."

„Ne, nedal jste vědět, přesto jsem vás očekával," poplácal mě přátelsky po zádech. To se mi nelíbilo. Bylo na tom všem něco nepřátelského, na jeho milém chování, na tom přivítání, na tom, že věděl, že se tu u něho objevím, i na těch zatracených koláčkách. Ošil jsem se. Byl jsem přesvědčen, že si toho Bedřich musel všimnout, ale jestli tomu skutečně tak bylo, nedal to na sobě znát. „Prosím, posaďte se. Dáte si čaj, pivo, nebo ještě něco ostřejšího?" nabídl mi.

„Ne, nic děkuji," odmítl jsem a záměrně se neposadil.

„Jste si jist?" ubezpečil se.

„Jo," kývl jsem a opřel se vedle něho o kuchyňskou linku, která mimochodem měla soustu madel, úchytů a tak.

„No, jak myslíte," pokrčil nakonec rameny. „Ale můžu vás ujistit, že do toho pití ani do těch koláčků jsem nic nedal. Nic, co by tam nepatřilo. Otrávit vás by nebyla žádná sranda," pokračoval a demonstrativně si vzal jeden koláček a snědl ho. V ústech ho převaloval na jednu stranu, pak na druhou, dělal mi jako labužnické chutě, ale mě z toho akorát bylo špatně. „Ehmmmemm, výborné!" Nic jsem neřekl, jen to se zamračením pozoroval. Co to mělo znamenat? Co to bylo za provokaci? Co ta narážka na otravu? Co mělo jako být to, že mě čekal? „Ale no tak, pane doktore, copak to je za výraz?!" pravil rozesmátě s pohledem upřeným na mě, pozorující každičký sval a můj pohyb. Vzal mě za jednu z mých tváří. Plácl jsem ho po té ruce, nezdálo se ovšem, že by ho to v mém popichování nějak zadrželo. „Copak je to za výraz? Neříkejte, že jste překvapen. Nechal jsem vám tolik drobečků, ukazujících na mě až se divím, že jsi na to přišel až teď."