Lháři (probíhá korekce)

Omluva

Další den bylo pondělí, pracovní den, a v mém krytí bylo, že mám nastoupit za pár kaček do McDonaldu, ovšem ne do jen tak ledajaké pobočky. Měla to být ta stejná pobočka, kde pracovali také čtyři naši zavraždění. Policie tam sice nic nezjistila a zbylé oběti s ní nijak spjaty nebyly, ale to ještě nic neznamená. Ostatní zavraždění tam mohli přijít jako zákazníci a čtyři je dost veliké číslo na náhodu.

První směna mi měla začít v půl osmé. Přesně půl hoďky jízda a přidejte hodinu na vzbuzení, snídani, oblečení a vykonání ranní hygieny a máte čas, kdy jsem chtěl vstávat, ale nevstal. Zaspal jsem. Neměl jsem hodinu na přípravu a vzbuzení, ale pouhých patnáct minut. To máte sotva čas na uvaření si ranního čaje, nebo si vyčistit zuby, natož vymyslet geniální plán, jak se vyhnout spolubydlícímu, který je zároveň váš nadřízený, a se kterým jste se včerejšího večera pohádali.

Komicky jsem běhal po bytě a ten bastard to celé sledoval od kuchyňského stolu s hrníčkem čaje u svých bledých úzkých rtů. Docela jsem nechápal, jak po včerejšku může být tak v pohodě, zvláště pokud má skutečně na svědomí tu lahev Becherovky, která ještě včera byla plná a dnes se válí prázdná na barovém pultíku. Už jsem si v předsíni zavazoval své staré dobré plátěné tenisky a chtěl se ujistit, že mám s sebou klíče, mobil a peněženku, když ke mně přišel a napřáhl ruku.

„Co je?!" vyštěkl jsem na něho. Ani nevím, jestli jsem chtěl být po včerejšku stále tak naštvaný, nebo to spíš způsobil fakt, že jsem zaspal a byl jsem tak nervózní.

„Venku prší," řekl prostě a já si teprve teď uvědomil, že v té napřažené ruce drží deštník.

„Dík," zahučel jsem a vzal si ho bez toho, aniž bych o něj vůbec okem zavadil. Cítil jsem, jak se na mě dívá.

„Já..." začal Hajman a já mu konečně pohlédl do očí. Říkal jsem, že vypadal v pohodě? No, to jsem se asi spletl, možná tak z dálky. Oči měl uslzené a podlité. Byl bledý jak stěna a rty měl pevně semknuté do úzké čárky. V jeho tváři se nezračilo pobavení, jak tomu bylo za uplynulé dva dny, ale díval se na mě nečitelným, vážným pohledem, a mě napadlo, že celou to mojí patnáctiminutovou šaškárnu nesledoval se zlomyslnou radostí, jak jsem si původně myslel. „Já... Já se vám... omlouvám."

Věnoval jsem Hajmanovi ještě pár sekund, hledě mu do jeho čokoládových očí.

„Samozřejmě," kývl jsem odevzdaně, sám netuše, jestli tím dávám najevo, že jsem mu odpustil, že jsem přiznal svoji vlastní vinu na včerejšku, nebo to bylo ironické naštvané konstatování. Podle Hajmanova výrazu to nevěděl ani on a čekal, že budu pokračovat, ale to se spletl. „Musím už jít," řekl jsem mu prostě a odešel jsem.

-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-+-

Speciální zápach, jakým oplývají pouze fastfoody, mě doslova praštil do nosu, když jsem dorazil na místo. Stejně jako mě oslepilo oslnivé světlo z lamp, které svítí v McDonaldu i ve dne. Můj nový šéf byl tlusťoch a to je, pro to, čím byl, ještě eufemismus. No, možná jsem vůči němu trochu zaujatý, ale tomu se nedá moc divit. Nechoval se ke mně moc přívětivě a pach smaženého jídla a mastnoty se z něho linul tolik, že se z toho zvedal žaludek. Zpod firemní čepičky usazené na zpocené pleši hleděl drobnýma prasečíma očičkama na umaštěný papír před ním. Na chlapa až nezvykle velkou pusou s plnými rty pohyboval jak orangutan v jakémsi sledu zvláštních grimas, když si četl, jaká nová ovečka mu zase nekráčela do jeho paláce. Chvílemi to vypadalo, jako by jedl citrón, posléze vypadal spíše jako ryba na suchu.

„Takže vaše jméno je Roman Procházka," konstatoval, když dočetl.

„Doktor Roman Procházka, pane," opravil jsem ho.