Just Like Animals

#12-Už jde!

Jakmile se rozpojily naše ruce, koukla jsem se na hodinky, které mi ukázaly, že máme ještě 5 minut na čekání.

,,Sakra, tak kde je." řekla jsem nervózně a skousla si ret.

Třeba už dneska vůbec nepřijde, protože se bojí. Třeba jel k holiči, aby mu oholil celou hlavu. Nebo ho po cestě srazilo auto a on teď někde leží mrtvej na silnici s růžovou hlavou a můj pokus o to ho ztrapnit nikdo nikdy neuvidí, protože debil nekoukal na cestu.

Ale heleme se. My o debilovi a debil támhle.

Na konci chodby jsem 3 minuty před zvoněním uviděla Ethana. Jen tu byl jeden problém. Vzal si na hlavu čepici, takže jeho vlasy nebyly vidět.

Do hajzlu! Bude si dávat pozor, aby mu jí někdo nesundal. Jak mu jí mám sakra sundat já?

Cooper vedle mě mi nenápadně do ucha pošeptal:

,,Kde má ty růžový vlasy?"

,,Pod tou čepicí, co mu každopádně vůbec nesluší! Novej plán! Musíme mu tu čepici sundat, ať se děje, co se děje!" křičela jsem šeptem.

,,Rozkaz kapitáne!" řekl Cooper a vydal se směrem k Ethanovi.

Já se otočila na druhou stranu a běžela co nejrychleji do učebny výtvarné výchovy, abych nepřišla pozdě.

Před usednutím na židli jsem zkontrolovala, jestli na ní náhodou není lepidlo.

Když jsem si sedala na zkontrolovanou židli, tak už zvonilo na hodinu.

Ještě předtím, než do třídy dorazila učitelka, přiběhl Ethan. A k mému překvapení měl pořád na hlavě čepici. Naštvaně jsem zafuněla.

,,Tak, třído, rozdělte se do skupin po 4, dneska budeme dělat skupinovou práci a ...pane Davisone?" řekla učitela výtvarky na konci Ethanovo příjmení.

,,Ano, paní učitelko?" zeptal se Ethan nervózně.

,,Nestrpím v mých hodinách čepice, nebo jiné pokrývky hlav, takže to prosím vás odložte." povídala dál učitelka s naštvaným tónem.

Jakmile dořekla její proslov, měla jsem sto chutí dát jí pusu a obejmout, protože tohle Ethana dorazilo. Neměl žádný argument pro
to, aby si tu čepici mohl nechat na hlavě.

Pomalu jsem se otočila jeho směrem a vyčkávala, až si tu čepici sundá. Těšila jsem se, až si vychutnám tu odplatu.

Ethan se nervózně rozhlédl po celé třídě, jen na mě se jeho pohled zastavil o něco déle. Věnovala jsem mu pohled ty víš, že jsem to byla já a dál si užívala jeho utrpení.

Vypadalo to jako při porodu. Ethan pořád zhluboka dýchal, jako kdyby z něj mělo spodem za chvíli vylézt dítě.

A pak to z ničeho nic udělal. Prostě tu čepici jedním tahem strhnul a bylo to. V celé třídě bylo na pár sekund naprosté ticho. Všichni vstřebávali to, co právě uviděli.

A pak přišla obrovská vlna smíchu. Já se smála tomu, že to dopadlo mnohem lépe, než jsem čekala. Ethan nejen že měl růžovou hlavu, ale on tam měl i stopy fialové a bílé. Prostě by se dalo říct, že má na hlavě nějaký galaxy efekt.

Kdyby to nebyl můj nepřítel, tak bych řekla, že to nevypadá tak špatně. Ale přeci jen teď vypadá trochu přihřáťe, pokud víte, co tím myslím.

Rozhlédla jsem se po třídě. Každý se smál, dokonce i učitelka a to je co říct, protože tahle učitelka se směje jen, když dostane před sebe porci z McDonaldu.

Pak jsem znovu pohlédla na Ethana. Sice měl na tváři poněkud smutný výraz, ale věděla jsem, že to jen hraje.

Určitě v hlavě vymýšlel, jak nejlépe se mi pomstí.

Další kapitola je zde! Co si o tom zatím myslíte? Určitě mi dejte vědět do komentářů! ↓↓↓