Songs And Their Meaning

KLAMEM - Zoči Voči

Zraněně jsem povzdychl nad pohledem k ulici s řadovými domy, které se sobě až na malé detaily naprosto podobaly. Nechybělo mi to tu. Dal jsem se znovu do chodu už tak mám nějaké zpoždění.

Jediné co mě zastavovalo v chůzi, byly ty vzpomínky, několikrát jsem se přemlouval, ať jdu dál a teď tomu nebylo jinak. Všechny ty obrázky mi spadli do klína a já si je musel přemítat.

Sluníčko mě začalo jemně ale bolestivě pálit do odhalené paže a já chtě nechtě musel otevřít oči. Na budíku stálo sotva půl osmé ráno. Potichu jsem zaklel, mohl jsem ještě pár hodin spát. Rukou jsem, ale zavadil o její drobné teplé tělo. Polekaně jsem vzhlédl očima k jejímu stále klidnému obličeji. Spala nerušeně dál. Za ty roky, spolu jsem si už mohl zvyknout na to, že spí jako dřevo. Usmál jsem se sám jen tak pro sebe s pohledem do jejích zavřených očí. Pomalu jsem opět ulehl k ní a objal její tělo. Jen se víc přitulila a dál pravidelně oddechovala. Položil jsem hlavu za její, tak že jsem se těsně rty dotýkal několika pramenů vlasů. Voněli jako vždy po třešních a já už si neuměl představit usínat bez této vůně.

Stál jsem tam, kde jsem chtěl, probraný a vzpomínky bezpečně zamknuté někde hluboko ve mně. Pohlédl jsem na dům přede mnou, možná vypadal stejně jako ostatní, ale tenhle jsem měl v hlavě jinak. Trávil jsem tu hodně času, než jsem odešel a na všechno jsem chtěl zapomenout. Moje šance, že bych tu potkal ji, byla mizivá. Nadechl jsem se a nahodil, co nejvíc šťastný úsměv a zazvonil. Už přes dveře bylo slyšet mnoho tlumených hlasů a známky hudby. Nemusel jsem večírky či jiné oslavy. Dnes tomu nebylo jinak. Dveře se otevřeli a mě se nejspíš zastavilo srdce a nemohl jsem popadnout dech.

„Danieli?"

Udiveně vyšlo moje jméno s jejích stále krásných úst. Koukali jsme si zmateně do očí pár nekonečných vteřin, už i ty na mě byly moc. Chtěl jsem se otočit na patě a zmizet. Nechala by mě odejít, ale za mými zády, které už tu neměl nikdo vidět se objevil Petr. Oslavenec. Kamarád od dětství.

„Počkej, Kámo."

Chytil mě za paži a otočil k sobě. Vypadal líp od dob, co jsem ho neviděl naposled. Teď se ale tvářil provinilým úsměvem. Znal jsem ho. Naštvaně jsem vydechl zadržený vzduch.

„Všechno nejlepší."

Popřál jsem mu a strčil malou dárkovou tašku do jeho rukou.

„Užijte si párty."

Hodil jsem očkem ještě k ní. Stále se opírala o futra dveří a pozorovala. Nechápal jsem ji a měl vztek. Nechtěl jsem tu být ani o minutu déle, ale vrátil jsem pozornost mému smutnému kamarádovi.

„Jsou to moje narozeniny, Danieli notak. Už je to přes rok a vy se chováte jako děti. Aspoň dneska to hoďte za hlavu, prosím."

Otočil se na mě a poté krátce i na ni. Jenom lehce pozvedla svoje ramena a pousmála se. Co to sakra hraje za hru? Vytáčí mě. Opět jsem pohlédl na něho a jeho prosebné oči. Má pravdu už je to dost dlouho, ale odpustit to nedokážu nikdy.

„Zůstanu, dobře?"

Protočím svoje oči a následuju jeho šťastnou siluetu procházející dveřmi. Nadechnu se a projdu kolem ní do přeplněného domu našich kamarádů. Vždyť je to i jeho kamarádka, co jsem čekal.

„Tohle za hlavu hodit nejde."

Špitne mi potichu za zády a já zatnu pěsti. Nejradši bych se otočil a vpálil jí všechno, za co mohla, ale ani já nebyl nevinný. Nadechl jsem se a napřímeně šel dál. Nenechám se tak snadno vytočit.