Songs And Their Meaning

IT'S OK IF YOU FORGET ME - ASTRID S

Nečekala bych, že se tohle stane mě. Tři roky života, co jsem věřila že jsem šťastná, i když ve mě možná vždycky spala jednoduchá otázka. Byla?

On rozhodně poslední dobou nebyl a já to ani nepoznala. Co jsem to byla za partnerku? Dva týdny, každý den přemítám od všeho k ničemu, někdy bych chtěla vrátit čas a změnit pár věcí co jsem provedla. Zatímco přemítám nad svými chybami, přistihnu se jak si okusuji kůžicku ze svého palce. Sakra. Zase. Zlozvyk když jsem nesvá či nervózní. To u mě neměl rád, pomyslím si.

"Astrid?"

Moje jméno z jeho úst, zní tak podvědomě ačkoliv chladně než jak tomu doposud bývalo. Nervózně polknu. A zvednu zrak k němu. Jeho neutrální výraz mě až zaráží.

"Ahoj." řeknu suše a sklopim zrak do klína. Nemůžu se dal dívat do těch jeho hezkých očí, které ztratily tu jiskru, která patřila kdysy mě.

Sedne si vedle mě a mlčí. Asi ani on neví co mi říct. Třeba je na tom jako já. A nebo přesně ví co má na srdci a dodává si odvahu. Nakonec se odhodlam já vzhlédnou.

"Tři roky." vypustím z mých úst, dívajíc se před sebe na klidnou hladinu jezera.

"Nebudeš dramaticka Aš (eš) viď?" okamžitě odpoví. Vážně musel použít to oslovení? Otočím hlavu rychle k jeho tváři.

"Nevím kdo mi náhodou sliboval, že to co je mezi námi bude navždy." sarkasticky se pousměju. Proč jsem to řekla, moc nevím. Lehce vykuli oči. A zakroutí hlavou v nesouhlasu.

"Jenže já tomu věřil, víš? Dřív jsem to myslel vážně. Jenže od tebe jsem to asi nikdy necítil zpátky." Dřív tomu věřil. V duchu se pozastavím nad tím minulým časem. Takže to myslí opravdu vážně. Asi mě samotnou nepřekvapuje, že za krach našeho vztahu můžu já. Všichni mi říkali, rozchody bolí. Můžeš být nešťastná. Chce to čas. Srdce se zahojí. Bla bla bla. Ale může být v pořádku, že já sama se nelituju?

"Hodně jsme toho spolu prožili a toho litovat nikdy nebudu. A přiznávám. Máš pravdu, udělala jsem spoustu chyb, ale ani ty jsi v tom nebyl vždycky tak nevinně."

Vydechnu zadržený dech..vlastně byl v tom nevinně, vždycky při mě stál. Asi jen nechci aby všechno byla moje vina.

"Já tě miloval Aš, nevím kde vidíš moje údajné chyby, ale vždycky jsem k tobě byl upřímný. Nelituju ničeho co bylo. Ale myslím, že rozchod byl to nejlepší pro nás oba."

Ty slova by mi měli ubližovat. Měla bych mít zlomené srdce, plakat, prosit ho o odpuštění. Nic jen prázdnota je to co právě cítím. Mlčím, nevím co na to říct. Co chce ode mě slyšet? Mám odporovat nebo souhlasit? Nevím co mám dělat a on mě pozoruje, moje reakce, moje oči moje ruce, které by chtěli abych je okusovala. Ruka mi vylétne i přes odolávání k rtům, ale aniž by se jich dotkla, jeho ruka ji zastaví a pomalu mi ji položí zpět do klína. Jeho dotek. Tak známý. Tak cizí najednou. Vlastně se ptám, jestli to co mezi námi bylo, něco znamenalo?

"Chci abys byl šťastný a byl s někým kdo tě bude milovat jak si zasloužíš. "

Jo to je všechno na co se zmůžu a jo já vím že je to málo. Ale jen to jediné teď můžu říct. Copak by chtěl slyšet, že se necítím osamělá když je teď pryč, že při představě že se dotýká jiné ženy se ve mě neprobouzí žárlivost?

"Aš...Řekni mi upřímně. Co teď právě cítíš? Já to pochopím, jen chci aby sis to ty sama přiznala." stiskne mi lehce ruku v klíně a konejšivě ji hladí svým palcem.

Copak mi ten kluk vidí do hlavy? Nebo čte mé myšlenky?

"Jsem v pohodě." špitnu.

"Já vím že jo, jen chci aby si to řekla."

"Nerozumíš mi, já jsem v pohodě. Nevadí mi když na mě zapomeneš a půjdeš dál."

Zůstane na mě viset očima a stáhne ode mě svou ruku. Musel to přece čekat. Chtěl to po mě on sám přece.

"Ale víš co je nejhorší?" Očima zabloudím k modrému nebi. On jen mlčí a poslouchá.

"Vůbec mi to neubližuje, i když bych si to přála. Vědět jak se teď cítíš." hledám v jeho očích, co si asi může myslet. Nenávidí mě? Je mu to už jedno?

Naučila jsem se od něho jak být trpělivá, ale v téhle situaci se mi to nedaří.

"Beze mě ti opravdu bude líp." Přiznám pravdu. "Vždycky si při mě stál, uklidňoval mě, vytáhl zpátky když jsem se ztratila v problémech."

Na oplátku ho teď vezmu za ruce já. Jeho utrápený výraz mluví už teď za vše.

"Jsem ale nesmírně vděčná, že jsem tě mohla mít, aspoň na chvíli."

To už se postaví a vymane se mi z rukou.

"Jsem rád, že jsi mi to řekla, opravdu." odmlčí se na chvíli a i když myslel, že nenápadně, tak si promnul skleněné oči.

"Už asi půjdu." Já už na něj jen tupě civím, vím že jsem mu ublížila. A jak. Ztratil se mnou drahocenný čas, který mohl prožít s někým jiným.

"Sbohem Astrid." rozloučí se a dá se do kroku dál od lavičky, dál ode mě. Ani nečekal na moji odpověď, na moje ahoj.

Nevím jestli je to dobře, ale citim se klidně, volně. Jako kdyby ze mě někdo sejmul těžký balvan, co jsem si vláčela sebou, ne jeho ale moji nejistotu moji přetvářku. Všeho tak moc lituji a jediné co opravdu teď mimo prázdnoty cítím je bolest. Vina že jsem mu ublížila.

Takže ano, je v pořádku že na mě zapomene.

--------------------------------------------------------------

Jsou to roky, co jsem nenapsala ani čárku. A proč teď? Těžko říct. Měla jsem to ráda, možná to vlastně mám pořád ráda. I když nikdo nebude číst, bude to tu čekat na mě jako předchozí výstřely mého pokusného psaní pro radost ❤️