Tell Me Your Story
Stojím tu.Před zrcadlem.Ve svém pokoji.Bez pomoci.
Blonďatá modrooká dívka.
Vždy šťastná Stephanie je teď napůl mrtvá Stephanie.
Né vždy tomu tak ale bylo.
Její rodina je mrtvá a kolem ní čím dál víc zombieků.Zůstala sama.
V ruce svírala vysílačku svého bratra.Čekala jestli se někdo ozve,jestli jí někdo zachrání..ale marně.
Už čekala dost dlouho. Zásoby se začínaly tenčit a ona hladovět.Zbyli jí jen dvě petky vody a kus chleba.Rychle seběhla k oknu a zadívala se na postavu.I přes vnitřnosti kterými byla celá potřena, Stephanie poznala že je to člověk.Živý člověk.
Když se dotyčný koukl mou stranou,rychle jsem se skrčila.Vysílačku jsem stiskla pevněji.
„Prosím,.. Pomozte mi.." řekla jsem a zmáčkla tlačítko.
„Kde jsi?" prolomila ticho má vysílačka.Byla jsem vyděšená ale zároveň nadšená.
„Kde jste vy?" řekla jsem se špetkou naděje v hlase a doufala že to nebude úchyl s divnými potřebami.
„Jsem na ulici.Nejsi ta dívka v okně?" zeptal se znovu mužský hlas a já se zas zvedla a koukla z okna.Byl tam a díval se na mě.
„A-ano.. Jsem!" vykoktala jsem a postava se rozeběhla k mému domu.„Kdo jste?"
„Jsem chlap co ti teď zachrání krk." šeptl po chvíli a já čekala co se stane.Dveře od našeho bytu se otevřely a poté prudce zavřely.Srdce mi bylo jako o závod a můj dech se zrychlil.Než jsem se stačila otočit muž zamnou už stál.
„Jdeš semnou,nebo tu zůstaneš?" zeptal se a já si stoupla.
„Jdu s tebou.Kdo jsi?Znova se ptát nebudu." řekl jsem rozhodně.Muž se zamyslel.
„Ne,to nebudeš.Jsem Glenn.. Měli bychom jít.Mrtváku tady přibývá a nám dochází čas." vyšel ze dveří bytu a já šla hned za ním.„Tady dole je pár mrtvol.Budeme se muset potřít jejich vnitřnostma." pobídl mě a šel dál.
Ačkoliv mi to přišlo nechutné,nic jsem nenamítla.Bylo to pro můj život.
„Jestli chceš žít,musíš bojovat.Jestli chceš bojovat,musíš žít."
Rozezněla se mi v hlavě poslední slova mého otce a já se zastavila.Glenn zrovna rozřízl jednu z mrtvol a chystal se v ní celý doslova 'vykoupat'. Když jsem se zahleděla na jednoho ze zombieků byla to moje matka,kterou jsem prostě nedokázala zabít.Né potom všem.
„Dělej.Musíme si pospíšit." řekl Glenn a já zrychlila. Sáhla jsem do vnitřností a začala se tím mazat.
Glenn mi v rychlosti rozmazal rozkládající se mrtvolu na zádech a zanedlouho jsme mohli vyrazit.
Vyšli jsme z budovy mrtvolným chodem a proplétali se mezi mrtvými.
Nejhorší na tom všem,že Glenn se mi každou sekundou ztrácel v tlupě masa a krve.„Glenne.." šeptla jsem tak aby jsem nepřilákala mrtváky.Po chvíli jsem Glenna ale úplně ztratila.
„Glenne..?" šeptla jsem trošku víc nahlas ale mrtváky stále nepřilákala.
Nedalo mi to jinou možnost než prostě jít dál.
Když jsem se dostala skrze mrtváky,na místo kde jsem byla v bezbečí, oddechla jsem si a v dálce hledala Glenna.
Po chvilce jsem ucítila něčí ruce na mých ramenou.
Opravdu potichu jsem vyjekla a otočila se.
Zamnou stál Glenn a vystrašený se díval za mě.
„Ehmm.. Měli by jsme rychle jít." řekl a já se otočila.
Celé to stádo mrtvých šlo po nás!
„Poběž!" řekl a oba jsme se rozeběhli.Nevěděla jsem kam běžíme,ani co se bude dít, ale věděla jsem ,že jestli bude každý jako právě Glenn.. Budu v bezbečí..
