Life with Demon (pozastaveno)

Kapitola druhá

A něco jsem tam spatřila.

"Vlk,, zděšeně jsem skoro vykřikla, avšak něco bylo špatně.

"Je zraněný, co budu dělat,, začala jsem se dívat po okolí a ani nevím po čem, každopádně jsem ho tam nemohla jen tak nechat.

Opatrně pomalými krůčky jsem se přibližovala k němu.

"Hoo!,, vydala jsem ze sebe leknutím.

Zraněné zvíře se na mě začalo dívat jakoby mě chtělo zabít, ale pak změnilo pohled a ten spíš připomínal něco jako zachraň mě nebo pomoz mi, nevím proč tak najednou. Určitě za jeho zranění může někdo z města. "Někdo z lovců,, nevědomky jsem řekla nahlas, když jsem šla blíž ke zvířeti, držela jsem svou rychlost zkrátka, aby se nelekl, nebo na mě nezaútočil.

Jeho rána byla nad lopatkama a dost hluboká, také ztratil dost krve. Chvíli jsem začala přemýšlet jestli vůbec přežije. "Ale kuš, nesmím být tak pesimistická, alespoň se mu podíváme na tu ránu.,,

Byla jsem u něj a dívala se na ránu, hrot šípu byl dost hluboko a nevěděla jsem, jestli mu ho mám, či nemám vytáhnout, takové zkušenosti nemám, nic podobného jsem nezažila. Vlastně jednou jsem našla srnku, co v sobě mela šíp, ale ten nebyl zase až tak hluboko, ale to je jiný příběh...

No, podle mě jsem dost silná na to, abych ho mohla odnést k sobě domů, tedy alespoň v to doufám. Rozmýšlím se nad situací ve které se právě nacházím.

Vzhledem k situaci jsem pohlédla na zvíře a řekla "odnesu tě ke mně domů,, mírně jsem se pousmála a čekala jak na to zareaguje. Pak se na mě podíval, a jako by přikivoval, nebo tedy mi to tak alespoň připadalo.

"Tak jo,, odpověděla jsem strze.

Šla jsem za něj a opatrně ho začala nadzvedávat až do výše svého náručí. Bylo to náročné držet ho, tak abych se nedotkla jeho rány, a zároveň ho nepustila náruče.

"Sakra trochu mi padá dolů,, tak jsem se zapřela pořádně do nohou a trochu si upravila polohu zraněného, a doufala že ho to moc nebolelo.

Opatrně pomalým krokem jsem šla pryč z lesa, když jsem spatřila paprsky světla, ozařovat louky, vyšla ze mě záře štěstí. "Už jsme skoro tam,, řekla jsem vážnějším hlasem zraněnému. Jakmile jsem vycházela z lesa, prolil mnou pocit radosti a zároveň sleposti z paprsků slunce.

U dveře jsem si otevřela nohou, a pak položila zvíře na mou matraci.

"Ano, není to nic moc ale je to nejměkčí místo co mám.,, Rozeběhla jsem se ke koši s bylinkami a hledala léčivou bylinku larys, když jsem ji našla šla jsem ke zraněnému.

"Teď to bude asi hodně bolet ale neboj se za chvíli ta bolest přestane,, mluvila jsem s ním o tom, aniž bych s tím měla nějakou zkušenost.

Tyhle bylinky ti zklidní bolest a měli by i zastavit krvácení, tedy pokud ta babička z bylinkářství říkala pravdu.

"No ale jak se říká, za pokus nic nedáš.,, V tomhle případě se to říct nedá, ale aspoň to zkusím.

Naklonila jsem se blíž a uchopila šíp, tak abych ho mohla vytáhnout. Rychle jsem pak trhla rukou a tím vyndala šíp. V tu chvíli zvíře zakňučelo a já jsem seho snažila nějak uklidnit, jako matka co uklidňuje své dítě po nárazu, pak jsem mu tam dala ty bylinky a bolest se po chvíli utišila, tedy myslím, ale uklidnil se, trochu lépe dýchá, tak snad to zabralo.

Tenhle den utekl nějak moc rychle, když jsem se podívala ven začínalo se stmívat, a to už jen slyším "...grrrrrr...,, (kručení břicha).

"Co už najím se pořádně ráno, teď už je pozdě.
Po chvíli jsem se rozhodla jít spát, ale zapomněla jsem, že na matraci spí vlk, a tak mi nezbylo nic jiného, než vzít si deku uvelebit se na židli, zachumlat a jít spát.

Po takovém dnu jsem vytuhla do 10 minut.

"Ale že to byl divoký den,, pomyslela jsem si když jsem usínala.

Druhá kapitola je na světě.
Tak doufám že se líbí.
Stále začátečník tak mě omluvte, a přijímán jakoukoliv radu či upomínku k příběhu. Vše pište do komentů.
Hanarekage :3