Life with Demon (pozastaveno)

Kapitola třetí

,,Ale že to byl divoký den" pomyslela jsem si když jsem usínala.

Začínám myslet, otevírám oči a jsem vzhůru. Ze stejné polohy se

chci přetočit a změnit ji, ale slyším ránu. Pak už jen vidím, jak se válím po zemi. Chtěla jsem se zvednout a jít zase na židli, ale byla jsem zamotaná do deky, tak silně, že jsem se nemohla ani pohnout.

Jakmile začalo svítat opět mě vzbudil zpěv ptactva, když jsem se otočila na druhou stranu, zjistila jsem, ze se mužů hýbat a ne je to, ten zraněný vlk ležel vedle mě.

,,Ty jsi za mnou v noci přišel? A nebolela tě rána?" řekla jsem starostlivím tónem.

Chvíli se na mě díval překrásným psím pohledem, jakoby mu to bylo líto nebo se omlouval.

,,No, je čas vstávat" řekla jsem a odkryla kus deky co na mě byl. ,,Nechceš vodu?"

Podíval se na mě a olízl si čumák. Z toho jsem usoudila, že by miskou vody nepohrdl. Šla jsem pro misku a pak ven ke studni, abych mu nabrala trochu čerstvé chladné vody.

Vrátila jsem se zpátky a dala mu misku k čumáčku, trochu ho potřela vodou, aby věděl, co je v misce. Rychle si vodu olízl a poté se k ní naklonil a začal ji chlamstat, jakoby byla jeho první.

Miska byla prázdná, tak jsem šla ještě jednou, aby měl co pít a pro sebe jsem si naplnila džbán, jakmile jsem dostala hlad ukrojila jsem si krajíc ze včerejšího úlovku.

,,Stále je dobrý" pochvalovala jsem si snídani. ,,Chceš taky? A můžeš to? No můžeš?" ptala jsem se a zároveň ho škádlila kusem chleba, ale na konec jsem mu taky kus ukrojila, pak se jen mlsně oblizoval.

Když to dojedl, šla jsem se mu podívat na ránu po šípu, co měl ze včerejška. Stále se nechtěla hojit, tak jsem si řekla, že vezmu všechny úspory, co mám a půjdu koupit nějaké léky. ,,Jdu do města, tak v klidu lež a odpočívej, za půl hoďky jsem zpět." Řekla jsem strze, popadla měšec s pár stříbrňáky a šla.

,,Snad je v pořádku a leží na te dece." Když jsem procházela uličkami mezi domy spatřila jsem chlapce, jak utíká se svým úlovkem pryč, v zápětí se, ale objevila městská policie a křičela: "stůj ty malej... Až tě dostanu do rukou... Uvidíš ten mazec.,,

,,Tak to určitě. Vy zabedněnci." Posmíval se a zároveň smál od plic, tak trochu jsem si přála, ať jeden z nich zakopne, a taky aby zlodějíček utekl. "Ahaha,, uchechtla jsem se ve chvíli, kdy jeden ze stráží trochu zakopl, ale nespadl, což mě trochu zamrzelo, jakmile jsem je ztratila z dohledu, pokračovala jsem dál.

Když jsem byla před krámkem s léčivými mastmi a bylinkami, chvíli jsem váhala, jestli tam mám jít nebo ne, ale pak jsem si uvědomila, že pokud tam nepůjdu, tak se bude o dost pomaleji uzdravovat a to jsem nechtěla, tak jsem se vztyčenou hlavou vešla dovnitř.

,,Dobrý den" ozvalo se z druhé strany místnosti od majitelky obchodu, mohlo jí být kolem čtyřiadvaceti, víc ne.

,,Dobrý den" vydala jsem ze sebe. ,,Potřebovala bych nějakou mastičku na rychlejší zahojení ran a taky dva obvazy, prosím." řekla jsem svou prosbu a čekala co žena donese ze zadní místnosti.

,,Tohle by mělo zabrat."

,,A nebude to štípat nebo něco takového?"

,,Nemělo by, můj syn to používá a nic neříkal že by to štípalo nebo tak něco."

,,Aha, a kolik to všechno bude stát?" ptala jsem se s trochou obav, jestli na to vůbec mám.

,,Třicetosm stříbrňáků."

,,Dobře"
Vytáhla jsem svůj měšec a začala jsem počítat. ,,Mám jen třicetpět." Odpověděla jsem zklamaně.

,,Tak já ti to dám za třicetpět a ty mi za to něco řekneš, jo?" lišácky se na mě podívala.

,,Tak jo" se strachem odpovím. ,,Řekni mi, co víš o tom vlčím stínu nebo co to je. Vím jen, že se potuluje v okolních lesích a že ho naši lovci zasáhli, ale nejsou si tím jistí.
Tak víš něco?"
,,Bohužel nevím, a nebýt vás bych nevěděla vůbec nic. Děkuji."

,,Ahh... No nevadí, ale když něco zjistíš příjdeš mi to říct. Ano?" ,,Samozřejmě." řekla jsem a čekala, jestli mi dá tu mastičku s obvazy. ,,Tak tady máš" řekl s úsměvem na rtech, když to dořekla podala jsem ji všechny peníze, co jsem měla, vzala mastičku s obvazy a šla domů.

,,Na shledanou"
,,Na shledanou"

Zavírám dveře od krámku a začínám utíkat přes všelijaké uličky, až jsem byla na polní cestičce vedoucí domů. To už jdu jen poskočným krokem jako by nic, jen tak se dívám po okolí a za chvíli vidím špičku domu. Rozběhnu se k němu a za pár minut jsem tam. Otevírám dveře a...

,,Jsem doma." zakřičím, rozeběhla jsem se za vlkem a říkám mu, že mám mastičku a taky, že se nemá čeho bát. Otevírám keramickou hezky zdobenou nádobku, ve které je a nabírám ji na prsty. Pak ji dávám na ránu a trochu ji rozmáznu. Vzala jsem si obvaz a pomalu začala obmotávat ránu.

Po tom běhu začínám pociťovat hlad, naštěstí je kolem oběda tak si mohu dopřát krajíc chleba, možná dva, když už je ten oběd. Ukrajuji krajíc chleba a uvědomím si že vlček nemá nic. Začala jsem uvažovat nad tím co by mu asi tak mohlo chutnat. A došla jsem k názoru že vlci jí skoro všechno, ale co když je to ten stínový vlk, o kterém mluvil ten muž z krámků? Co asi on jí? pomyslela jsem si. Asi půjdu na lov a přinesu mu nějaké maso.

Tak jsem popadla svůj ručně vyrobeny luk a šípi a...
,,Za chvíli jsem zpět.
" Řekla jsem vlkovi, když jsem byla u dveří.

V lese bylo úplné ticho, takže jsem musela potichu našlapovat, abych nevyplašila zvěř. ,,Zajíc" v duchu si vykřiknu pro sebe. Chystám si šíp a pomalu se napřahuji, tak aby to neslyšel. Namířím a vystřelím. ,,Jo!" vykřiknu radostně. Hned na poprvé, to mám, ale štěstí. Se svým úlovkem se radostně vracím domů.

,,Jsem doma!" zvolám radostně.

,,Tak jo, půjdu ho stáhnout z kůže a pak ti ho hned dám. Jo? No, na to se ptát asi ani nemusím. Co?"
Usmála jsem se škodolibě.
Vlk mi na to odpověděl hlasitým štěknutím.

Otočila jsem se a šla ho ven stáhnout z kůže. Stačilo jen, svázat mu nohy, pověsit ho a pak rozříznout břicho a následně stáhnout z kůže. ,,A je hotovo." prohlásila jsem, když vstupuji do domu. Vlk rychle vstal a rázem se mu podlomila přední práva packa. Pokulhával, tak jsem se rychle rozběhla za ním a přidržela jsem ho, pak položila na zem. ,,Tak, takhle zůstaň" řekla jsem, když jsem mu dávala vykuchaného králíka.

Po par minutách, jakoby se po něm slehla zem.

Mlsně se oblizoval a díval se jakoby chtěl nášup, ale já už jsem víc neměla, tak mu nezbývalo nic jiného než se dál oblizovat.

Najednou jsem začala uvažovat, co kdyby se mu tady líbilo nebo nechtěl odejít, pak bych si ho musela nechat ne?

Ale co když na to přijdou vesničané? Budou ho chtít zabít? Co pak budu dělat?

A 3 kapitola je tu!
Ano, není nic moc, ale vždy se najde nějaká ta nudnější část. Doufám že ta příští bude lepší.
Vaše Hanarekage :3