Tlouštík

2.kapitola

Celý večer jsem přemýšlela nad tím, jak do našeho ,,programu" zapojím toho tlouštíka. Napadala mě kupa možností, které se na první pohled zdály až dokonalé. Avšak by ve finále nemusely být tak účinné, jak se zdály. Ten kluk totiž neumí číst myšlenky, aby mi odpovídal tak, jak chci a potřebuji já.

Z mého souboru nápadů, jak ho přimět k hubnutí, jsem si vytáhla jednu možnost, a tu jsem taky měla v plánu splnit. Jakmile jsem ho ale uviděla, jak si tam v té jídelně žvýká hranolky s hamburgerem, nejenže mi bylo špatně, můj plán naprosto zmizel z mé hlavy. Bylo to jako byste měli písmo a někdo vzal zmizík a odstranil ho. Lépe řečeno, prostě jsem na něj zapomněla.

Když mě v jídelně spatřilo osazenstvo mého stolu, u kterého jsme sedávali jen my, povzbudivě se usmálo a ukázalo palce vzhůru. Věnovala jsem jim vyčítavý pohled a s knížkami v ruce se vydala napříč dobrodružství, alespoň tak by to řekli ti zažraní optimisti u našeho stolu.

Seděl v rohu jídelně a žvýkal ten odporný kus bulky s něčím, co se mělo podobat masu, avšak složením by to mělo blíže spíše ke kusu hovna než masu. Ty hranolky, které s chutí přežvykoval, byly tak mastné, že pokaždé, když se zakousl, vytekl z nich olej. Bylo to prostě odporně nechutné.

Když jsem se drze posadila naproti němu, pozvedl zrak od svého jídla a zamračeně se na mě podíval.

,,Jestli jsi sem přišla žebrat o jídlo, tak vypadni. To je moje jídlo! Slyšíš? Moje!" křikl tak ostře, až se několik žáků otočilo a s pobaveným výrazem naň hledělo. Svůj tác s tím olejem, tukem a hovnem v bulce, si přitáhl co nejblíže k tělu jako nějaký neandrtálec a svou špekatou rukou ovinul tác, abych se jeho miláška nedotýkala.

,,To bude těžký," zamumlala jsem šeptem a hlavu si podepřela pravou rukou.

,,Co bude těžký?" zeptal se zděšeným hlasem a jídlo si přitisknul ještě blíže, takže vypadalo, že ho brzy pohltí tuky, do kterých ho chlapec stále více strkal. ,,Já věděl, že mi, vy lemry fitnesácký, chcete sebrat jídlo! Žerete jenom tu zeleninu, tak jste si chtěli smlsnout na mým jídle, tak tě poslali, abys mi ho vzala! Ale víš co? Já své malé hranolečky nikomu nedám!" Přistihla jsem pár lidí v našem okruhu, že se snaží zadržet smích, který se pomalu, ale jistě, začal rozléhat jídelnou.

,,Uklidni se, ty debile!" sykla jsem uštěpačně. ,,Nikdo ti ten tvůj hnus sebrat nechce!"

Zadíval se na mě naprosto dotčeným výrazem a ruku si přiložil k místu, kde se mělo nacházet srdce. V jeho případě se tam ale nacházelo jen jedno velké prso, které se pomalu stávalo větším než to mé. ,,Jak si dovoluješ urážet moje děti?!"

,,Hele, promiň, ale tohle začíná být fakt trapný. Je to jen jídlo, které ty sníš a pak z tebe vyjde ven. Nic víc v tom nehledej. A určitě né citové vazby nebo ty rodinné." 

Jeho obličej zbrunátněl, což vypadalo vcelku vtipně ale i děsivě zároveň. ,,Nikdo, ale absolutně nikdo, nebude urážet mé jídlo. A pro tvou informaci, je mi jedno, jak ten proces funguje, prostě mi to chutná, a i kdyby to ze mě vycházelo ušima, budu ho mít rád."

,,Seš fakt magor," zašeptala jsem a zakroutila hlavou. Jaký normální člověk tohle dělá?

Zamumlal uštěpačnou poznámku na můj účet a věnoval mi zamračený pohled. Jeho úmysl byl jasný: vstát. No, ehm, stala se taková malá věc. Když chtěl ten kluk vstát, jeho břicho jaksi zavadilo o desku a to jídlo, které tak hrdě nazýval dětmi, vysypal přímo na mě. Gratuluji, Tlouštíku, právě sis zaručil to, že si vybojuju, aby to břicho zmizelo a na mně už nemusely končit hranolky a další odporné hnusy.

Ale nejvíce mě znechutilo to, co udělal poté. Když se vysoukal, myslela jsem, že odejde. On to ale neudělal.

Za zraků všech si klekl na zem a - musím to ještě rozdýchat - začal ze mě obírat hranolky a jíst je. Jen si to představte. On si ke mně opravdu klekl a hranolky i s dalšími věcmi, které na mně skončily, začal vesele pojídat. Nejlepší bylo, když zjistil, že kečup přežil. Ještě lepší bylo, když zjistil, kde se nachází a začal si tam máčet hranolky. Ale - připravte se - háček byl v tom, že ho nezajímalo, že mi ten kečup přistál na mých kraťasech. Ani ho nezajímalo, v jakém místě se na kraťasech nacházel. Jeho mysl si totiž řekla, že jedlé jídlo bude vždy jedlé, ať se nachází kdekoli a na komkoli. 

Jídelnu naplňoval smích, posměšky i ukazování si, toho kluka to ale ani přinejmenším nezajímalo. V tu chvíli pro něj existovaly jen hranolky a kečup v mém rozkroku.