Elfka

3. Jméno?

Katherine

„Jak si to jako představuješ!?" zeptal se mě táta zvýšeným hlasem.

„Co máš na mysli" zeptala jsem se ho, i když jsem moc dobře věděla o čem mluví.

„Zdá se ti normální, že si jedeš se svou mladší sestrou prohlédnout město, a když se vrátíte, máte o člověka navíc. Vůbec tu dívku neznáš a navíc se na ni podívej! Nemá ani páru o tom, jak se jmenuje, ani kolik jí je let! A jen tak mimochodem je naprosto asociální!"

„Tati!? Nemůžu uvěřit, že jsi něco takového vůbec mohl vypustit z pusy! Ona za to nemůže a sám říkáš, že není správné soudit lidi podle toho jak vypadají a už vůbec je rozřazovat podle postavení ve společnosti!" křičela jsem. Tohle jsem si k otci nikdy v životě nedovolila, ale prostě mě teď neuvěřitelně vytočil. Jak může o malém, nevinném děvčátku, které chudák nemá rodinu, říct, že je asociální!? „To jsem ji tam měla nechat? Neměla nikoho! Bylo mi jí líto. A navíc jsem se ptala Tiny na názor a-"

„Tiny?" zeptal se. „Tiny?" zvýšil hlas. „Tina je tvá mladší sestra, které by ses na něco takového ptát vůbec neměla!" zakroutil hlavou. „Kdyby se ona ptala tebe, ale ty jí...."

„Tati, pochop, potřebovala jsem od někoho slyšet, že nedělám něco naprosto pitomého!" Otec nadzvedl obočí. Nelíbilo se mu, že jsem řekla 'pitomý'.

„Ta dívka tu prostě zůstane a tečka! Budu se o ní starat, vymyslím jí nové jméno a poprosím někoho, aby mi pomohl zjistit, kolik jí je. Bude jako moje dcera."

„No...... Tak to jsem na tebe zvědav!" otočil se na podpatku a odešel. Nechal mě samotnou ve své pracovně. Až teď jsem si uvědomila, že jsem tu nikdy nebyla. Řekla jsem si, že se tu trochu porozhlédnu. Přešla jsem na druhý konec místnosti, kde byl velký gauč. Nad ním vyseli obrázky a fotky. Ty obrázky byly malé, ale nádherné. Když jsem se podívala blíž, viděla jsem podpis. Byl tam podepsaný otec! Nikdy jsem nevěděla, že otec maluje! Myslím, že se budu muset v brzké době porozhlédnout po paláci.

Na fotkách byl otec s matkou, když byli mladí..... Taky bych se jednou chtěla tak hodně zamilovat, abych s tím dotyčným mohla být celý život a být šťastná.....

No, myslím, že bych se měla jít podívat za.... Ehm, vlastně teprve musím vymyslet jméno.

„Ahoj, maličká." pozdravila jsem jí, když jsem jí našla. Byla v komnatě pro hosty. Samozřejmě, že dostane svou vlastní komnatu, ale prostě nejdřív jsem musela mluvit s otcem a někam jsem jí dát musela.

„Ahoj" pípla.

„Víš, musíme ti vymyslet jméno, když si nevzpomínáš jak se jmenuješ. Chceš mi s tím pomoct?" zeptala jsem se jí, protože mi přišlo hezké, aby se svým jménem souhlasila. Přikývla a já ji vzala za ruku.

„Pojď, naložím tě do vany a během toho budeme vymýšlet to jméno, jo?" podívala se na mě svýma krásnýma, velkýma, modrýma očkama a zase přikývla. Jenže po cestě do koupelny jí zakručelo v břiše.

„Ježiši! Vždyť ty máš hlad!" zděsila jsem se, že jsem jí nedala najíst a už jsem jí táhla na úplně druhou stranu do kuchyně. Podívala jsem se na ni a viděla jsem, že se pousmívá.

„Tak co by sis dala?" zeptala jsem se jí. „Něco teplého, nebo něco studeného. Slaného, nebo sladkého. Ovoce, nebo zeleninu. Řekni si a nestyď se!" usmála jsem se na ni.

„Prosím, dala bych si nějaké ovoce" odpověděla.

„Natali!?" zavolala jsem a ze spíže se vynořila Natali s úsměvem na tváři.

„Ano, slečno?" zeptala se.

„Prosím, byla byste tak hodná a udělala byste tady pro mladou dámu ovocný talíř a přinesla nám ho do koupelny pro hosty v prvním patře?"

„Samozřejmě, slečno."

„Děkuji. Tak pojď maličká" a už jsem jí táhla do koupelny.

Napustila jsem jí vanu příjemně teplé vody, tak jak si sama řekla a dala jsem jí tam bublinky s vůní levandule. Posadila jsem jí do vany a omluvila jsem se, že si jen doběhnu pro knížku se jmény a hned se vrátím. Když jsem se vracela, zrovna přicházela Natali s ovocem.

„Slečno, smím-li se zeptat, kdo je ta malá děvenka?" zeptala se opatrně, protože ví, že otec by jí řekl, že to vůbec není její věc, ale mně se zdá, že to je její věc, jelikož žije v paláci a bude to další člověk, kterému bude vařit.

„Samozřejmě! Je to malá slečna, kterou jsem našla, když jsem se byla podívat ve městě. Byla špinavá, vyhublá a měla kruhy pod očima, a mně jí bylo líto a tak jsem ji vzala s sebou, jelikož nikoho neměla. Nepamatuje si jak se jmenuje, ani kolik jí je. Takže jdeme vymýšlet jméno a pátrat, kolik jí je" usmála jsem se, otevřela jsem dveře do koupelny, vpustila ji dovnitř, aby tam odnesla jídlo a pak ji zase vyprovodila.

„Tak, tady máš ovoce a jdeme vybírat jména" vzala jsem tác s ovocem, položila ho na stoličku vedle vany a otevřela knihu jmen.

„Tak co třeba Annabelle?" zeptala jsem se jí, ale ona pokývala záporně hlavičkou. Tak jsem tedy projížděla seznam dále.

„Beatrice? To zní hezky, ne?"

„Ne." Sice krátká odpověď, ale už aspoň promluvila.

„A co třeba Daphne?"

„Ne."

Flo. Linda. Molly. Naomi. Phoebe. Stella. Vanessa. Zoe.

Všechny tyhle zamítla. Myslela jsem si, že to s ní bude mnohem lehčí.

„Hmm, a co třeba Rose?" zeptala se mě ona sama. Tohle jméno mě ani nenapadlo, ale jo, docela k ní sedí a navíc si ho vymyslela sama. Takže souhlasím.

Usmála jsem se.

„Rose."

Takže..... Nová část! Vím, že mi to nějakou dobu zase trvalo, ale jsem ráda, že teď už to tady je, takže..... Nicméně, teď o prázdninách pořád někde jsem, a když už si vzpomenu, že bych chtěla napsat další část, tak nemám počítač. A když ho potom mám, tak se mi zase nechce. No, je to se mnou hrozný.

Hrozně moc bych vám chtěla poděkovat, že tohle někdo čte. A někdo by si řekl, ježiši, má 100 přečtení a už z toho šílí. Pro mě, je ale 100 přečtení jako pro někoho 1K, nebo třeba 2K a to bych tady mohla být do bůh ví do kdy. Prostě chci říct, že pro mě je to hrozně moc takže bych vám chtěla hrozně moc poděkovat.

Jinak, tuhle část bych chtěla věnovat vlocka_zima123. Jelikož, mě neskutečně podporuje. Okomentovala zatím každou část (vím, že jich bylo málo :-)) a to mě neskutečně podporuje. Děkuju.

Mějte se hezky.

Love you. -T